výše do sekce 'O městě'
Duše památek
Památka, co to vlastně je památka? Památka něco či někoho pamatuje, něco konkrétního či abstraktního připomíná. Památkou může být cokoliv, co v sobě obsahuje vzpomínky na události a osoby dávno či nedávno minulé. Svou přítomností nám je připomíná. Označení památka se rovněž používá pro budovy, které jako němí svědkové stojí a slouží a často se přizpůsobují potřebám svých majitelů. A ačkoliv procházejí mnoha úpravami, kterým se prostě nelze ubránit, neboť byly vytvořeny pro potřeby člověka, a člověk a jeho potřeby se v čase neustále proměňují, jsou svědectvím časů mimo běžnou lidskou paměť. Budova, stavba, která se stala svědkem nesoucím svědectví o dobách dávno minulých, je schopna mnohých výpovědí o lidech, kteří ji stavěli, používali a v ní žili. A tyto výpovědi často bývají až neuvěřitelně podrobné a sugestivní. Takovéto stavby a jejich výpovědi lidé natolik intenzivně vnímají, že je jako památky, jako svědky, jako dokumenty chrání pro další generace, aby i ony mohly se pokusit v nich číst. A i ve stavbách lze číst někdy jako v jasné srozumitelné otevřené knize a někdy je třeba notně se soustředit a začíst se mezi řádky. A tak budovy v sobě nejen odrážejí činy lidí, ale také díky svému kontaktu s minulostí oživují a prohlubují lidskou paměť. A paměť překračující hranice věků stává se vytouženou cestou lidstva v překonání a poražení nezastavitelného plynutí času a pomíjivosti všeho. Je to vlastně cesta k jisté nesmrtelnosti, o které lidé tolik sní.
Lidský sen o nehmotné substanci přetrvávající smrt - toť věčné hledání lidské duše. Duše, která bývala považována za nesmrtelnou. Ale kde ji hledat? Je klidně možné, že nesmrtelnou duši utvářejí lidské skutky, touhy a přání, snad je to lidská vůle a myšlení.
Lidské výtvory, kterými jsou i stavby, vstřebávají produkty a výsledky lidského ducha. Někdy jimi dokážou nasáknout jak mořská houba vodou. Lidský duch promítnutý do neživého objektu dává mu pojednou jakýsi vyšší obsah. Jakousi duchovní náplň, a stavby – památky na lidská konání - dostávají tak další rozměr. Tento nový obsah, někdy hromaděný po staletí mnoha lidskými generacemi, je vlastně onou nesmrtelnou duší, onou pamětí překonávající neúprosné plynutí času. Ale památky nejsou věčné a jako vše i ony podléhají jisté zkáze. Člověk se však snaží co nejvíce této zkáze zabránit, zpomalit ji a onu nahromaděnou paměť – získanou duši památek – si chce uchovat pro sebe, pro své potomky co nejdéle. Ta touha je velká. Ne však všichni tu skrytou nehmatatelnou duši stejně vidí, či dokážou jasně rozpoznat, a ne všichni mají stejnou potřebu ji chránit. A každý člověk ji určitě vnímá po svém a každá památka umí promlouvat různou řečí k různým lidem - někdo umí naslouchat řeči té a jiný zase oné.
Nepřeberné množství lidských individualit kráčících lidskou civilizací zanechalo za sebou stopy svého tvůrčího ducha. Ducha třeba tvořícího krásné věci, třeba bojujícího o pouhé přežití. Některé tyto stopy nám zůstaly otištěné i ve stavbách a jejich nesmrtelné poselství, tu křehkou, lehce zranitelnou duši, bychom měli chránit a opatrovat jako drahocenné a těžko nahraditelné dědictví, ale také rozvíjet a obohacovat jako živý odkaz. Odkaz, od kterého se neočekává stagnace, ale další a další zhodnotnění.
Václav Michalička, Muzeum Novojičínska, p. o.
Zdroj: www.shscms.cz/ehd/
