Památník a rodný dům Leoše Janáčka

Tři měsíce po slavném provedení Její pastorkyně v pražském Národním divadle jmenovala rodná obec Leoše Janáčka svým čestným občanem. V poděkování obecnímu výboru se skladatel vyznává: “Vždyť víte, že s celou duší lnu k těm našim chaloupkám, k těm lesům, ku všemu jak to leží a běží pod Hukvaldy!” Nebyla to jen zdvořilostní slova, Janáček se pravidelně na Hukvaldy vracel a trávil v rodině Sládkových dny plné pohody o letních prázdninách, někdy zajížděl i o vánocích a na jaře. Není divu, že zatoužil být skutečným, ne pouze svátečním občanem Hukvald. Dva z jeho sourozenců, se již počátkem století vrátili do Hukvald: František, i když ne nastálo, přijel až z Petrohradu a v r. 1905 si tu koupil domek, který na Velké Straně (nyní Podoboří) postavil v roce 1790 Jiří Strnadel. Pečlivost, se kterou František nakreslil plány domku nasvědčuje tomu, že chtěl dům zvelebit a na stáří se v něm trvale usadit. Tři roky po nabytí však ve věku 52 let zemřel a jeho žena Máša, která byla na Hukvaldech cizinkou, koncem roku 1921 prodala dům švagrovi Leošovi a za čas se odstěhovala k polským příbuzným. Trvalým obyvatelem domku byla rozvedená sestra Josefa. Janáček byl na svůj “zemanský statek” náležitě hrdý i když stoletý dům mu občas dělal starosti - bylo třeba opravit střechu, vysušit sklepy. V lednu 1928 zavádí do domku elektřinu, o tři měsíce později se pouští do přístavby horní světnice, kterou chce mít do léta připravenu pro vzácnou návštěvu, paní Kamilu Stösslovou. S ní tráví počátkem srpna v hukvaldském domku poslední dny svého života.

Ve své poslední vůli odkázal Leoš Janáček domek s lesem, polem a zahradou obci Hukvaldy a k tomu přidal částku 20.000 Kč na údržbu. Doživotní právo na užívání měla skladatelova žena Zdenka, samostatnou světnici vyhradil sestře Josefě. Pro případ, že po smrti obou jmenovaných nebude mít o bydlení v domku nikdo z rodiny zájem, Janáček určil, že má být světnička dána k dispozici neženatému učiteli nebo neprovdané učitelce s povinností dohlížet na dům, dva hlavní pokoje měly zůstat v nezměněném stavu.

Zdenka Janáčková zpřístupnila domek veřejnosti 17. července 1933. Zpočátku býval otevřen jen při významných událostech nebo pro předem ohlášené návštěvy. V době války až do roku 1945 v něm bydlela rodina četnického strážmistra, od r. 1948 rodina učitele Petra Eliáše. Za jejich pobytu byla provedena částečná úprava vnitřních prostor. Obec pečovala o dům do r. 1959. Na základě vzájemné dohody podepsané na podzim r. 1962 mezi Československým státem a Českým hudebním fondem došlo “v zájmu dokonalé péče o Památník Leoše Janáčka” k převodu majetku do vlastnictví nestátní organizace Český hudební fond v Praze, který nechal provést základní opravy a za spolupráce brněnských janáčkovských odborníků instaloval v horním pokoji expozici, dokumentující Janáčkův vztah k rodnému kraji.

Smlouvou ze dne 5. 10. 1994 darovala Nadace Český hudební fond hukvaldský Památník Nadaci Leoše Janáčka, která po vyřešení vlastnického sporu přistoupila v loňském roce ke generální opravě celého objektu. Při opravě se snažila co nejvíce přiblížit základní vzhled domku stavu, v jakém jej v r. 1928 Leoš Janáček opustil.

Historická část Památníku uchovává interiér domu v původním stavu Janáčkova užívání: salón, ložnice, kuchyně jsou zařízeny tak, jak si je Janáček přál a užíval.

Naučná expozice se odkazuje ke skladatelovým pobytům na Hukvaldech. Veřejnosti slouží také nově vytvořený hudební salon; zde si návštěvníci mohou poslechnout špičkové nahrávky Janáčkových skladeb, v budoucnu též shlédnout hudební filmy o skladatelově životě a díle.