1.světová válka

Do vývoje Freudova myšlení zasáhla významně první světová válka. Freud nebyl člověkem politickým, nicméně jeho zájem směřoval k lidským vztahům a v tomto smyslu pro něho znamenala válka velký otřes. Jako liberál s reformistickými sociálními tendencemi si přál, aby vztahy mezi lidmi, třídami a národy nebyly řešena násilím. Jako psychoanalytik byl naopak přesvědčen o obrovské intenzitě agresivních a destruktivních impulsů v člověku, které si dříve nebo později nacházejí cestu k vnějšímu projevu. Pesimistický názor na člověka jako bytost ovládanou instinktem lásky a destrukce se v něm střetával s předsvědčením o alespoň částečné vychovatelnosti člověka, který může rozumovým poznáním tlumit své vrozené impulsy.

Ačkoliv Freud nemiloval Vídeň a cítil se do určité míry cizincem mezi Rakušany a Němci, zároveň s postupujícími léty života se sžíral s německým prostředím a neuvědoměle se v něm vytvářel jistý rakouský patriotismus. Cítil se nakonec duchovním příslušníkem německé kultury a do jisté míry sdílel nacionalistickou pýchu Němců a Rakušanů. Proto při vypuknutí války sympatizoval s centrálními mocnostmi a prohlásil, že se cítí být Rakušanem. Byl tak vzrušen, že přestal pracovat a stále sledoval válečné události. Zdá se, že obavy ze Srbska a zejména Ruska byla mimo jiné motivována i strachem z carismu, který pro celou liberální inteligenci západní Evropy ztělesňoval nekulturní despocii a asiatismus. Když však došlo k porážkám rakouských armád (v nichž bojoval i jeho syn), věřil nějakou dobu ve vítězství Německa, ale potom i toto zaujetí ustoupilo postoji neutrality.

Freud začíná kritizovat válku vůbec, přičemž se uplatňuje zmíněné dvojaké tendence. Válečné krutosti, ničení a barbarství přijímá jednak jako nové, masové a otřásající potvrzení psychoanalytické teze o vrozených pudech agresivity v člověku, které jsou jen nedostatečně drženy na uzdě normami civilizace. Neupřímnost a pokrytectví, zastírání neúspěchů a zveličování úspěchů, překrucování fakt a agresivita zastíraná vlasteneckými, humanitními, demokratickými nebo náboženskými frázemi jej hluboce odpuzovaly. Koncem války ztratil všechny sympatie pro Německo a po jeho porážce vyslovil názor, že je přece lepší, že zvítězily dohodové mocnosti.

V průběhu války trpěl sice jako ostatní obyvatelstvo různými omezeními a strádáním, avšak literárně patří tato léta mezi nejplodnější v jeho životě. Stavy mírného pesimismu a vnějších obtíží jakoby stimulovaly jeho literární produktivitu. Psychoanalýza během války spíše získávala než ztrácela. Stoupenců přibývalo a také vydavatelská činnost mezinárodního psychoanalytického nakladatelství nebyla válkou přerušena. Freud byl velmi pyšný na to, že jeho psychoanalytický časopis byl snad jediným vědeckým časopisem, která v době hrůzného nepřátelství mezi národy vysoko nesl prapor internacionalismu.

Konec války vyvolal v převážné většině evropského a amerického obyvatelstva nejenom pocity úlevy a radosti, ale i mohutnou vlnu jakéhosi vitalistického opojení, víru ve věčný mír a vysoké ocenění životních hodnot. Různé vrstvy obyvatelstva, vyhladovělé válečným strádáním, zklamané svými vládami, znechucené odříkáním a vojenskou kázní, rozjitřené obrovskými oběťmi na životech, se snažily vyrovnat s válečnou tragédií daleko živějším přimknutím ke kladným hodnotám života, k životnímu komfortu, vymoženostem civilizace, radostí z prostých faktů života. V téže době ovšem v zemích poražených centrálních mocností nastalo hospodářské zhroucení, obrovská inflace, vzestup cen a pesimistické nálady, pokud jde o budoucnost. To byla situace příznivá z těchto a dalších důvodů širokému rozšíření psychoanalýzy. Zvláště v některých zemích, jako v Německu, se psychoanalýza stala mezi inteligencí módou. Psalo se o ní v novinách i kulturních časopisech a psychoanalýza se stala i předmětem politických kontroverzí.

Po první světové válce se spolu s rozšířením vlivu psychoanalýzy šířily i názorové neshody uvnitř hnutí samostatného. Zatímco před první světovou válkou se odštěpily osobnosti, jako Stekel, Adler a Jung, kteří byli spíše samostatnými představiteli odchylných myšlenkových proudů a s freudismem souvisí jenom některými stránkami svého učení, přenášejí se rozpory po první světové válce na půdu „ortodoxních“ freudistů samotných. Dnešní rozštěpení psychoanalytického hnutí na menšinu „ortodoxně“ freudistickou a většinu „reformistickou“ je jen pokračováním konfliktů, které se vyhrotily již po roce 1920.