Sexualita

Žádná jiná dílčí teorie psychoanalýzy nezpůsobila tak krve a tolik nepochopení, zběsilých odsudků a nesmyslných kritik jako Freudův výklad vývoje lidské sexuality. Lidská sexualita je zranitelná záležitost. Geneticky je předurčena biologickou nevyhnutelností, ale lidé si tuto životní nezbytnost pořádně zkomplikovali. K žádné jiné oblasti lidského života se neváže tolik předsudků a zoufalého tápání, tolik obnažené vulgarity i intelektuální impotence.  

Libido totiž není nějaký sexuální pud, smyslné chvění, ale je to především velkolepá poznávací metafora, jejímž prostřednictvím můžeme popsat a pochopit, vysvětlit i pozměnit lidské trápení. Teorie libida popisuje erotické rozměry lidské existence a je mimořádnou metaforou, protože zachycuje nejen napětí, ale také cíle a prostředky, jimiž Éros v lidském životě nárokuje každého z nás, dokud se dlouhodobou prací nepromění v sublimovanou formu tvořivosti. Libido poukazuje na životní sílu, na elán vital, na tvořivé aspekty lidské existence.

Protože se tato energie nikdy nerozvine u jednotlivce do svých netušeně tvořivých potencialit, ba naopak, často je tato energie bržděna, blokována a všelijak tabuizována, nepochopena, a co nejčastěji vykládána – vulgarizací a primitivismem-, proto se jedná v psychoanalytickém pojetí libida spíše o popis všeobecné lidské psychopatologie než o nějaký zakázaný a tajemný grimoár lidských zvrhlostí. Libido je tudíž – a na to nezapomínejme – energetická metafora, pudová základna osobnosti, zdroj životní síly, který se obnovuje sám ze sebe, zdroj, z něhož čerpáme sílu.

Freud se také zabýval lidskou oralitou a análním charakterem, které neodmyslitelně připojil k vývoji lidské psychiky. K těmto oblastem výzkumu patří i Oidipovský komplex. Jak Freud říkal, všechno začíná rozpoznáváním anatomických rozdílů. Pro dospělé to zní jako banální konstatování, ale pro malé děti, které začnou rozdíly pozorovat, mají tyto skutečnosti dramatické důsledky pro celý život. Celému bouřlivému propletenci primitivních emocí a nevyzrálých představ dal Sigmund Freud označení Oidipovský komplex.

Poprvé se o dramatu Oidipovského trojúhelníku zmiňuje ve Výkladu snů a při každé vhodné příležitosti neopomíjí se vracet k této základní interpersonální motivační konstantě lidského života. Odnože Oidipovského komplexu nás nikdy neopouštějí a spolurozhodují o našem adolescentním, ale i dospělém chování. Konkrétní konstelace se oživují při každém namlouvání, při volbě erotického partnera. Volba sexuálních objektů probíhá podle nevědomého, ale neomylného iracionálního kompasu erotického magnetismu.

Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek