Dětství a studentská léta

Již osm let panoval v rakousko-uherské monarchii František Josef I., když se 6.května 1856 v onom ospale malém městečku na Moravě, nazývané Příbor, v rodině židovského obchodníka se suknem narodil Sigmund Freud, zakladatel a tvůrce psychoanalýzy. Prožil zde necelá tři léta, neboť roku 1859 se rodina přestěhovala přes Lipsko do Vídně. Tam potom Freud strávil téměř celý život, až do posledního roku, kdy byl nucen emigrovat do Anglie.

Freud pocházel z typicky židovské rodiny. Jeho otec Jakub narozený v prosinci 1815 byl obchodníkem s textilem. Prodával zbytky látek, které ve velkém nakupoval v jiném městě a uskladňoval je v přízemí domu, kde rodina obývala jednu místnost v poschodí. Za svůj život uzavřel dvě manželství. Poprvé se oženil již v 16 letech, aby se vyhnul vojenské službě. Ve svých čtyřiceti letech ovdověl se svými dvěma syny a za svou druhou manželku 29. července 1855 pojal vášnivou a krásnou devatenáctiletou židovskou dívku Amálii, která pocházela z Ruska. Jako dítě se přestěhovala do Vídně, kde zažila revoluci roku 1848. Prvním plodem jejich lásky byl milovaný „Sigi“ a postupně se narodil Julius a další čtyři sestry. Zatímco otec Jákob zemřel v roce 1896, matka se dožila požehnaného věku. V pamětech jednoho z jejích vnuků, Martina Freuda, byla vykreslována jako osoba, se kterou „se nedalo žít“. Byla to vitální a příšerně netrpělivá stařena, kterou nikdy neopouštěla štiplavá ironie. Zatímco Sigmund ji celý svůj život vykresloval jako milující osobu, její dcery a vnoučata o stejné osobě hovoří jako o tornádu.

Rodný domek v Zámečnické ulici č.117 stojí v Příboře dodnes. Na jeho průčelí bylo jméno majitele domku, zámečník J.Zajíc. Na domě byla umístěná pamětní deska, která byla slavnostně odhalena v říjnu 1931, připomínající, že se zde narodil Sigmund Freud, lékař světového významu. Dům prošel celkovou rekonstrukcí a byl slavnostně otevřen r.2006 na počest 150.výročí narození tohoto slavného rodáka. Nedaleko rodného domu je umístěna busta nejcitovanějšího autora psychologických a psychiatrických knih dvacátého století. Rodinné prostředí sehrálo v Sigmundově duševním vývoji velikou roli. Odchod do Vídně byl způsoben finanční krizí, protože otec jako obchodník nebyl zvláště úspěšný. V jeho vzpomínkách z Čech se zachovala nejvíce chůva, která ho vychovávala. Brala ho do kostela na bohoslužby, hovořila s ním česky. Zdá se, že ji velmi miloval, neboť ji dával všechny krejcary, které dostal. Když mu bylo půltřetího roku, byla chůva prý propuštěna pro krádež. V příborském období se vytvořily také základy Freudova neobyčejně živého vztahu k přírodě a estetickým vlastnostem krajiny. Příbor nazýval svou původní vlastí a jakási snad trochu sentimentální touha po této krajině v něm zůstala po celý život. Je známo, že přestože prožil ve Vídni celý život, nikdy se s Vídní zcela nesblížil. Opuštění Příbora před strachem z bídy bylo pro tříleté dítě vlastně ztrátou původního domova. Ve Vratislavi uviděl poprvé plynové osvětlení, které se tehdy začínalo zavádět, což v něm vzbudilo představy o katolickém pekle, kde duše hříšníků hoří v plamenech. Vznikl v něm odpor k železnici, který nepřekonal po celý život a který se projevoval cestovní horečkou. Vrátil se do Příboru až šestnáctiletý na krátkou dobu, kdy se zamiloval do dcery továrníka, u kterého bydlel. Často obviňoval otce za to, že byl nucen s rodinou opustit Příbor.

Ve Vídni navštěvoval obecnou a střední školu a studoval s vynikajícím prospěchem. Již na gymnáziu ve Sperlgasse, ve druhém vídeňském obvodě, se projevil jako mimořádně nadaný žák. Na střední škole byl šest let z osmi prvním žákem ve třídě a profesoři jej téměř nezkoušeli. Vynikal schopností v krátké době absorbovat velké množství látky z četby a vnějšího pozorování. To mu umožňovala jeho dokonalá, fotografická paměť, která ho neopustila po celý život. Když na vídeňské univerzitě držel přednášky k úvodu do psychoanalýzy, přednášel je téměř zpaměti a následující neděli, několik dní po přednášce, přednesené přednášky přepsal téměř do slova a do písmene bez významnějších odchylek. Jeho intelekt byl orientován spíše humanisticky než matematicky. Miloval knihy, cizí řeči, literaturu a přírodovědu. Malý smysl pro matematiku se u něho vyvažoval obdivem k matematické dedukci. V sedmnácti letech ukončil střední školu a jako mnoho jiných nadaných studentů – spíše věděl a tušil, co dělat nechce, něž aby měl před sebou přesně nalinkovaný plán budoucí kariéry. Na mladého gymnazistu hluboce zapůsobil J.W.Goethe se svým dílem Utrpení mladého Werthera, které mladý Freud přečetl několikrát, a básní O přírodě. A bylo nevědomě rozhodnuto. Pro vídeňského žida bylo však studium "čisté" vědy vyloučeno. Tehdy byly židům otevřeny pouze tyto možnosti: obchod, práva a medicína. Rozhodl se pro medicínu a v říjnu 1873 se zapsal na lékařskou fakultu vídeňské univerzity, na níž také v březnu 1881 promoval jako doktor veškerého lékařství. I když ke studiu stačilo pět let, Sigmund si univerzitní pobyt prodloužil o tři roky. Zdůvodnil to: raději dal přednost delšímu vzdělání než rychlému nástupu do praxe.


Roku 1876 nastoupil jako asistent do tehdy vlivné fyziologické laboratoře, kterou vedl profesor Ernst Brücke, a věnoval se studiu nervové histologie až do roku 1882. Zde zkoumal histologii nervových buněk a za pět let shromáždil důležité poznatky, které shrnul v řadě statí. Freudovou první publikovanou prací byla práce o tzv. Reisnerových buňkách v míše, kde Freud podobně jako soudobý ruský badatel Kučin dokazoval, že nervové buňky nižších a vyšších zvířat mají jednotný původ, což posilovalo předpoklady evoluční teorie.

Zájem doby o fyziologii byl těsně spjat s evoluční orientací. Vědci se snažili vyplnit mezery v poznání fylogenetického vývoje od jednobuněčných organismů k vyšším živočichům, včetně člověka. Zvláštní důraz kladli na fyzikální energie, příčiny a následky a zcela vylučovali nehmotné, antropomorfní plány a božské účely. Darwin byl pro toto hnutí hvězdou. Freud, co by mladý vědec, se tohoto hnutí zúčastnil a stal se na nějakou dobu materialistou.

Po studiích čekala Freuda vojenská služba, kterou strávil ve vojenských nemocnicích. Vedle rutinní, každodenní lékařské praxe se nadále vzdělával. Za dlouhých zimních večerů dokonce překládal do němčiny filozofické úvahy J.S.Milla.

V roce 1881 konečně dosáhl doktorátu, jeho život se tím však prozatím nezměnil, neboť nespěchal se zahájením lékařské praxe a pracoval dále ve vědecké činnosti na Fyziologickém ústavě. Teoretická práce neskýtala v tehdejší době existenční zabezpečení. Sám byl v podstatě závislý na podporách , které dostával od otce. Přestože ho k lékařství nepřitahovala žádná zvláštní potřeba, rozhodl se především z existenčních důvodů pro povolání lékaře. Po zasnoubení s Martou Bernaysovou v červenci roku 1882 se rozhodl nastoupit tříletou praxi ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zde přešel z oddělení interních chorob na psychiatrickou kliniku prof.Theodora Meynerta, který byl světovou kapacitou, zejména v anatomii mozku.Tam nasbíral psychiatrickou praxi léčením pacientů, ať už trpěli vnitřními či duševními chorobami. K chirurgii neprojevoval Freud náklonnost, jednak že měl odpor k tomu, zabývat se tělesným utrpením lidí a pro menší obratnost při zacházení s chirurgickými nástroji. Freud si vážil Meynerta jako největšího anatoma mozku té doby, ale o psychiatrii si neutvořil zvlášť uspokojující představu. Psychiatrie opravdu v té době byla disciplína převážně deskriptivní, popisující a klasifikující psychické poruchy s nedosti rozvinutou a často málo účinnou terapií. Skutečné vědomosti o povaze psychických poruch byly nepatrné. Největší význam měla praxe na neurologickém oddělení v roce 1884, kde Freud zastával místo primáře, odpovídal za více než 100 pacientů a bylo mu podřízeno 10 sester, 2 sekundáři a 1 asistent. Poznal z vlastní zkušenosti obtíže řízení. Sám říkával: „ Vládnutí je těžké“.

O rok později se chtěl alespoň částečně vrátit k vědecké práci a byl přijat do laboratoře, kde se zabýval zkoumáním ontogenetického vývoje mozku, zvláště prodloužené míchy,od dětství až po dospělost. Díky publikovaným článkům si získal pověst významného neurologa. Uveřejnil a přeložil mnohé studie jako např. „O látce koka“.

Roku 1884 Freud jako první studoval účinky alkaloidu kokainu systematicky, neboť tehdejší vědomosti o klinických účincích této látky byly nepatrné. Kokain, jak je známo, působí na činnost nervové soustavy a odstraňuje některé, zejména depresivní syndromy. Své pokusy však Freud přerušil, aby mohl odjet na dovolenou ke své snoubence. Zatím jeho kolega Koller pokračoval v pokusech a dovedl je do konce, čímž se stal proslulým. Kokain začal být používán např. k lokální anestezii. Byla to pro něho, resp. pro jeho ctižádost, těžká rána. Kromě toho objev účinku kokainu vyvolal u Freuda nekritické přecenění významu této látky, takže ordinoval kokain při nejrůznějších obtížích a v několika případech způsobil jisté nepříznivé komplikace. Věc se dostala do tisku a Freud byl ostře obviňován. K domněnce, že objevil „zázračný prostředek“, snad přispěla také okolnost, že zkoušel lék nejprve sám na sobě; trpěl v té době občasnými depresemi, únavou a apatií a kokain se stal prostředkem, jak se z těchto stavů na čas dostat. Freudovi však náleží zásluha, že jako první zjistil anestetické účinky kokainu.

Roku 1885 byl jmenován soukromým docentem pro obor neuropatologie, což znamenalo, že mohl bezplatně přednášet na univerzitě. Jako „Privat-dozent“ ovšem získal stipendium, jako jediný z více žadatelů, na studijní cestu do Paříže. Pobyt v Paříži zapůsobil na Freuda velmi silně a měl bezesporu stěžejní vliv na formování jeho budoucí psychoanalytické identity. Nejen studijní cesta, ale také následující svatba s dlouholetou snoubenkou Martou Bernaysovou (1861-1951). Ta byla rozhodujícím životním mezníkem, protože do života mladého lékaře přinesla klid.

 

 

Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek

Svatba a odjezd do Paříže

14.září 1886 se oženil s Martou Bernaysovou v Hamburku, kterou miloval a která byla jeho celoživotní družkou. Novomanželský pár se přestěhoval do Sunhausu, domu opuštění na Mariathetesianstraae 8. Do domu vybledlých vzpomínek na dávnou šlechtickou slávu. Pocházela z bohaté židovské rodiny. Její dědeček byl hlavním rabínem v Hamburku a velký přítel Heindricha Heineho. Mladý Sigmund svou nastávající bezmezně dlouho obdivoval již před svatbou, byl jí neskonale věrný a napsal jí tisíce dopisů. Svatbou se Sigmund odpoutal od své dominantní matky a našel v Martě rozumějící zrcadlo svých ambicí i charakterových zvláštností. Marta ho tak milovala, že se vzdala i starého židovského zvyku zapalovat v pátek večer svíce. Freud jí totiž vysvětlil nesmyslnost prastarého rituálu. Rok po svatbě, 1887, se z manželství narodila první dcera, roku 1889 první, roku 1891 druhý a roku 1892 třetí syn. Další dcera Sofie se narodila roku 1893, která zemřela mladá v roce 1920 a Freud nesl její smrt velmi těžce, a poslední milovaná Anna spatřila světlo světa roku 1895, která se dožila požehnaného věku 93 let. Pravděpodobně byla z počátku jako dítě nechtěné, protože byla pojmenovaná jako Freudova sestra, kterou měl nejméně rád. V té době jistě otec netušil, že se z dcery stane zakladatelka dětské psychoanalýzy a jeho nekonečná obdivovatelka. Stala se z ní inteligentní a krásná žena. I když se o její ruku ucházelo mnoho mužů, žádný z nich neuspěl. Anna Freudová zůstala věrná svému otci i jeho poslání.

Jeho pozornost byla na čas absorbována praktickými a hospodářskými starostmi, které vyplývaly zejména z nedostatku peněz na nájem a na zařízení bytu. Freud přijímá místo ředitele neurologické kliniky v Ústavu pro dětské choroby ve Vídni. Zde pracuje na neurologické práci o afáziích, kterou vydal roku 1891. Podle názorů odborníků práce o afáziích dodnes neztratila svůj význam, byla nedávno znovu vydána v Anglii a její koncepce, vytvořená víceméně spekulativně, byla překonána teprve v poslední době. Mnoho článků publikoval Freud o mozkové obrně u dětí, na jejichž základě si získal pověst světové kapacity pro tuto nemoc.

Od poloviny října 1885 strávil Freud 19 týdnů se svým velkým vzorem profesorem Jeanem Martinem Charcotem jedním z nejvýznamnějších neurologů devatenáctého století. Byl znám svými skvělými diagnózami a schopnostmi objasňovat zdánlivě nevysvětlitelné paradoxní jevy. Charcot Freudovi zprostředkoval především přechod od neurologie k psychopatologii. Charcot totiž na rozdíl od většiny neurologů té doby, zejména německých, se zaměřoval na tzv. funkční duševní poruchy. Postupně dospěl k ostrému rozlišování chorob organického původu od poruch funkčních, jejichž symptomy si byly zdánlivě k nerozeznaní podobné. Byl i nazýván věhlasným lékařem a mistrem hypnózy. Nejenže odstraňoval hypnotickou sugescí různá ochrnutí, tiky, ale i navodil v hypnóze pacientovi experimentální hysterické záchvaty, omdlévání. Velké úspěchy slavil s ukázkami, jak bezpečně funguje posthypnotická sugesce. Charcot byla postava velkolepá i charismatická, vzbuzovala obdiv, ale i vědeckou závist. Neobyčejně silná řevnivá závist zapustila kořeny v Nancy, kde vzniklo rivalitní centrum výzkumu a lékařského použití hypnózy. Sigmund Freud byl tím vším osloven, pochopil, že existují hlubiny lidského nevědomí, ale odmítl svou racionalistickou skepsí všechny metapsychologické výklady, laické spekulace i pouťové ukázky hypnotických transů. Hypnotické nevědomé jevy se mu staly metodickým východiskem na objevitelské cestě za poznáním hlubin lidské duše. Jean-Martin Charcot byl pro Freuda skutečně prvním učitelem živé psychologie. Základní inspirace, kterou Freud během pařížského pobytu do sebe vdechl, spočívala v poznání, že hysterické příznaky jsou důsledkem potlačovaného, neuspokojeného sexuálního pudu. Než odešel ze Salpêtrière od Charcota, dohodl se s ním o překladu jeho nové knihy „Nové přednášky o chorobách nervové soustavy“. Překlad dokončil roku 1886. Po návratu do Vídně se Freud, nadšený Charcotovými důkazy o sexuálním původu hysterie a jiných neuroligických potíží, setkal s nepochopením, ba téměř s nepřátelstvím akademických kruhů. Když tedy Freud vystoupil na akademické půdě a referoval o svých zkušenostech z Paříže, zvedly se zlobné hlasy. Co nám ten židovský lékař, který navíc propaguje naše úhlavní nepřátele, Francouze, tady chce vykládat? A navíc tvrdí, že hysterií mohou trpět i muži!

 

 

Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek

Vystřízlivění z opojení hypnózou a začátek zářící hvězdy

Druhá linie Freudova myšlenkového vývoje je charakterizována protikladem mezi vysokou problematičností po vědecké stránce a světovým ohlasem, který vyvolala. Ve všech sporech o Freuda a jeho učení jde především o analýzu a zhodnocení Freuda jako psychoanalytika. Situace mladého specialisty pro nervové choroby nebyla záviděníhodná. Freudův návrat do Vídně neznamenal jen rozloučení s neurologií, nepochopení, ale také několik radostných okamžiků. 25.dubna 1886, v čase velikonočních svátků, zahájil praxi sice v nejlepší lékařské čtvrti Vídně, v Radhausstrasse č.7, ale jinak jeho hmotné poměry byly dosti stísněné. V těchto prvních letech se jeho plat v nemocnici rovnal přibližně mzdě rozsvěcovače pouličních lamp. Je pochopitelné, že úspěch či neúspěch jeho lékařské praxe byl pro něho existenční otázkou, na níž závisel osud jeho i jeho rodiny.

Pod vlivem svých zkušeností z Francie začal roku 1887 užívat hypnózy. Od samého začátku, a zejména od studia knihy H. Bernheima „Sugesce a její terapeutické požití“, věřil v pravost hypnotických jevů. Na rozdíl od fyzikální terapie měl s hypnotickou sugescí daleko lepší výsledky, takže po několika rychle vyléčených případech se o něm začala šířit pověst, že je zázračným lékařem a pacienti se jen hrnuli. Avšak i zde jej čekalo časem zklamání. Tzv. zázračná vyléčení byla přechodná.

Podstatný vliv na další vývoj Freudových názorů měla spolupráce s dr.Breuerem, židovským neurologem, který byl o něco starší než Freud. Pouze s Josephem Breudrem ho pojilo pouto diskuse o možnostech sexuálních příčin hysterických záchvatů. Byl autorem tzv. katarzní metody při léčení hysterie. Spíše lze obecně říci, že autorem této metody byla jedna pacientka, která o svých obtížích zcela podrobně a upřímně mluvila , tak tyto symptomy mizely. Nazvala to „the talking cure“ (léčení slovem). Aby napomohl vybavování těchto nepříjemných asociací, uvedl ji dr.Breuer do hluboké hypnózy a dal jí vyprávět o těchto zážitcích. Breuer však, jakmile zpozoroval, že pacientka si vytváří vůči němu silný citový vztah, obával se žárlivosti své manželky, a proto od této metody upustil. Naproti tomu Freud se domníval, že Breuerův objev má zásadní význam, neboť vede k odhalení psychických traumat. Freud tedy začal Breuerův objev teoreticky zpracovávat a tuto techniku uplatňovat a rozvíjet. Své poznatky shrnul společně s Breuerem do „Studií o hysterii“ (Vídeň 1895). Kniha o hysterii dodnes neztratila svůj význam. Je založena na přesných klinických pozorováních, zdůrazňuje význam emocí a rozdíl mezi vědomými a nevědomými psychickými procesy. Vyvolala již nám známé „rozbouření vod“ lékařské akademie. Katarzní metodu přeměnil Freud v metodu volných asociací.

Metoda volných asociací není výtvorem Freudovým v tom smyslu, že by byl prvým, kdo přišel na myšlenku analýzy nápadů a zdánlivě zcela nahodilých spojení objasňovat motivační a jiné struktury osobnosti. Freud však byl prvý, kdo na půdě psychopatologie použil volných asociací k systematické exploraci a zároveň i k terapii některých psychických poruch. Určitý podíl na vytváření této techniky mají i reakce pacientek samotných. Například při zastavení proudu asociací používal Freud původně tlak na čelo, nebo kladl otázky. Jedna pacientka prohlásila, že ji tato metoda lékaře ruší při vlastním myšlení. Freud postupně odstranil tyto prvky a z původní hypnózy zůstala vlastně jen poloha v leže na gauči, která se zachovává v psychoanalýze dodnes. Neméně důležité bylo zjištění, že úspěchy léčby závisí ve vysoké míře na osobním vztahu lékaře a pacienta.

Obecný návod „jak na to“ lze říci takto: řeknu vše, co mi běží hlavou. Všechno, i to zcela nesmyslné, nepatřičné, nevhodné. I to, co očividně nesouvisí s tím, o čem právě hovoříme. Vyslovím nahlas i naprosté absurdity a vzdám se automaticky se vnucující sebekritiky. Není to tak jednoduché, protože verbální výpověď každého člověka je nepřetržitě, bez jeho vědomí, kriticky kontrolována racionálními a předsudečně působícími zpětnovazebními mechanismy. Velké kontrole podléhají i verbální projevy agresivity, příliš silné emoce a takové projevy, které by silně zranily sebeúctu a narušily drahocennou narcistickou fasádu osobnosti. Zdráháme se vyslovit myšlenky a představy, které by nás ponížily, znehodnotily, zesměšnily a ztrapněly. Takže ono tak zdánlivě jednoduché pravidlo volné asociace je ve skutečnosti obtížně proveditelný úkol, nepřetržitě cenzurovaný různými obranými mechanismy, vytěsněním. Proti spontánně se objevujícím myšlenkám najednou strmí nepřekročitelné svahy odporu, díky němž se volná asociace protlačí do vědomí jen částečně nebo vůbec ne. Klíče k pochopení skryté motivace nacházíme na místech, kde silně prožíváme volně plynoucí úzkost, strach, stud, duševní bolesti, pocity viny a právě tam se nám otevírají dveře k pravému a falešnému já. Svědectvím tohoto úsilí po nové lékařské psychologii je rukopis tzv. „Projektu“ napsaný v létě 1895 (vyšel v anglickém překladu teprve v roce 1954). Projekt se pokouší o ryze přírodovědecké pojetí psychologie. V „Projektu“ provádí Freud kromě toho rozlišení tzv. primárních a sekundárních pochodů.

Primární pochody jsou jakoby netlumené, spontánní, volně plynoucí, zatímco sekundární se vyznačují brzděním, rozlišováním mezi vnějšími a vnitřními podněty. Rozdíl obou procesů se týká také způsobu odvádění psychické energie, neboť primární proces není zaměřen k realitě, ale produkuje např. halucinace, zatímco sekundární proces je zaměřen k objektu a uspokojení přání. Tento „Projekt“ má charakter myšlenkově bohatého pokusu, střídání spekulativních úvah s hlubokými postřehy, a ukazuje, jak pomocí přírodovědecké terminologie se Freud začíná probojovávat k řešení některých z centrálních problémů člověka, zejména problému vztahu mezi psychickým a mozkovým na straně jedné a vnějším a vnitřním na straně druhé. Některé z významných tendencí Freudova myšlení jsou zřejmě svéráznou reprodukcí názorů, které se šířily v té době ve vědeckých kruzích a mezi filozofy.
Devadesátá léta jsou pro Freuda obdobím vnější izolace a koncentrace na ideový zápas o koncepci klinické psychologie. Potřeby ideové výměny s přátelskou a zároveň do určité míry autoritativní osobou vedla Freuda k několikaletému velmi intenzivnímu styku s lékařem a biologem W.Fliessem. Freuda spojovalo s Fliessem jednak vysoké hodnocení úlohy sexuality v lidském životě, dále tendence vykládat psychické ze somatického a biologické z fyzikálněchemického hlediska. Určitou roli hrála i okolnost, že Freudovy neurotické obtíže se v devadesátých letech zhoršily, takže vrcholná doba produkce psychoanalytických idejí spadá vjedno se zostřením Freudovy neurózy. Touha po uznání a obdivu a jiné citové motivy byly u Freuda tak mocné, že jeho schopnost pracovat v té době podstatně závisí na vztahu k tomuto příteli a na jejich vzájemných setkáních. Fliess se pokoušel objevit a matematicky formulovat periodicitu životních cyklů a mimo jiné nalézt dny, v nichž je početí vyloučeno. Suverenita, s níž Fliess vystupoval se svými numerologickými konstrukcemi, musela Freudovi nesmírně imponovat. Jinak je dost podivné, že tyto dvě tak odlišné osobnosti vytrvaly po deset let ve vzájemném obdivování a vychvalování, než je spor o prioritu myšlenky periodicity životních jevů nakonec natrvalo znepřátelil.

Koncem devadesátých let se Freud pokusil o autoanalýzu započatou roku 1897. Sám trpěl po celý život kromě kataru nosu a migrén neznámého původu i řadou neurotických příznaků, která se zhoršovaly nebo zlepšovaly v závislosti měnících se okolnostech života. Zároveň se stále častěji dostával do podivných stavů, které mu sice zcela neznemožňovaly vykonávat lékařské povolání, avšak značně jej znepokojovaly. Velké trápení zakladateli psychoanalýzy přinášela jeho náruživá závislost na nikotinu. Bez doutníku si Freuda ani nedovedeme představit. Kouřil náruživě a nepřetržitě. Když za první světové války došly ve Vídni zásoby doutníků, propadl trudnomyslnosti a neurotické symptomy se rozjely na plné obrátky. Freud se nemohl, ale nechtěl své nikotinové závislosti zbavit. Kouřit nepřestal ani po opakovaných operacích horního patra a čelisti, kde bylo nutno chirurgicky odstranit novotvary zhoubného bujení. Kvůli rakovině úst měl velkou protézu, která mu způsobovala značné bolesti. Freud nepřestal kouřit, protože věděl, že v průběhu každého individuálního života je slast potlačována strastí, pohoda bolestí, zdatnost ochablostí. Autoanalýza, kterou v té době započal a kterou v určité formě prováděl až do konce života, byla pokusem použít některé poznatky psychoanalytické terapie, zejména metody volných asociací a rozboru snů, na sebe sama. Hlavním materiálem této autoanalýzy byly vzpomínky z dětství a dále sny. Freudova autoanalýza trvala v intenzivním podobě přibližně dvě léta. Některé fragmenty z ní, zejména rozbor snů, publikoval Freud ve svých spisech, především v díle „ Výklad snů“ z roku 1900, které se stalo pravděpodobně nejvýznamnější psychologickou knihou 20.století. Analýza snů byla hlavní metodou Freudovy autoanalýzy a také později při formulaci psychoanalytické metodiky ji Freud postavil na přední místo jeho „královskou cestu k analýze nevědomých procesů“. Nicméně zůstává biografickým faktem, že autoanalýza byla jedním z nejhlubších zážitků Freudova života, že se po ní cítil daleko lépe, byl vyrovnanější a také sebejistější ve vnějším vystupování. Když se Sigmund Freud rozhodl hlouběji porozumět nemocné lidské duši, uvědomil si, že nejdříve by měl poznat sám sebe. V historii měl málo předchůdců, i když nápis nad delfskou věštírnou, „poznej sám sebe!“, nabádal k takové cestě každého. Použil k tomu několika inspirativních zdrojů. Z doby renesanční na Freuda hluboce zapůsobil Michel de Montaigne svými Esejemi, který žijící ve věži svého venkovského sídla, obklopen velkou knihovnou, se dokázal zadívat do svého nitra a tam pozorovat žádostivost, sobectví, neukojitelnost vášně, touhou bořit i potřebu intimního přátelství, zároveň však velkou úzkost, strach ze smrti, zjišťující pochybnosti.

Montaignovy Eseje jsou prvním moderním dílem introspektivní psychologie. J.Gedö (1903-1987), psychoanalytik maďarského původu, pokládá Montaigna za humanistického předchůdce Sigmunda Freuda. Montaigne pracoval formou biblioterapie: namátkou vytáhl knihu z knihovny, začal jí listovat, až ho zaujala určitá pasáž, myšlenka, stránka, nad níž setrval v zamyšlení a sebereflexi. Takovým způsobem práce s textem možná předjímal metodu volných asociací. S upřímným pohledem do vlastního nitra se setkáváme i u J.J.Rousseaua v díle Vyznání. Analýza u Freuda se opírala o volný, vnitřně necenzurovaný tok myšlenek, obrazů, představ, fantazijních útržků, ale i psychosomatických příznaků, kterými tělo signalizuje to, co má ve skutečnosti psychické příčiny. Zkrátka řečeno, kdo se jednou naučí naslouchat sobě samému, už nemůže sám se sebou přestat komunikovat. Žádný psychický podnět, byť by byl sebenesmyslnější a zněl zcela absurdně, není ponechán v izolaci a není odmítnut jako náhodný, nelogický, nepatřičný, irelevantní. Psychoanalýza není tudíž jen nějaký nahodilý rozbor, ale v druhém, vyšším plánu představuje především skládání dohromady, nové přečtení fragmentů, které předtím nedávaly smysl. K tomu všemu slouží metoda volných asociací, objev vskutku epochální.

K topografickému modelu psychiky dospěl Freud studiem snů, chybných výkonů, vtipů a neurotických příznaků. Topografický model rozvrhuje psychiku na tři vrstvy: vědomí, předvědomí a nevědomí. Mezi vrstvami se nacházejí cenzurní bariéry a vytěsňující síly. Vědomí je téměř totožné s aktuální pozorností, stavem mysli, je to osvětlující kužel reflektujícího paprsku, zaměřující pozornost k obsahu mysli i k tomu, co a jak vnímám z okolního světa. Freud označil tento aktuální stav mysli systémem vědomí-vnímání. Extroverzní pohyb vědomí vnímá svět přirozený i sociální, kdežto introverzní zaměření se dotýká niterního duševního světa – myšlenek, fantazií, citového vnímání. Téměř všechno, co vnímáme, dokonce i podprahově, se vpisuje během individuální historie do nevědomí formou paměťových záznamů. Nic není ztraceno a všechny prožitky musí být znovu zpřítomněny. Často ve zhuštěném a přepracovaném tvaru. Proto působí jako cizorodé elementy. Mezi vědomou rovinou prožívání a nevědomým vládne předvědomí. Odpočívadlo na cestě tam a zpátky, z vědomí do nevědomí i nazpět. Předvědomí je potenciální vědomí – zde probíhá již zmíněná cenzura, tady se představuje a odívá do slov. Obsahy předvědomí jsou jen napůl řízeny logikou a rozumem. Předvědomí se ovšem také obrací cenzurním tlakem na druhou stranu, k nevědomí. Nepřijatelné obsahy či formy k vědomí nepropouští. Z každého pravidla existují výjimky a tak je tomu i v případě cenzorního předvědomí. Například ve spánku, když je vědomí utlumeno a předvědomí ztrácí sílu: pak nevědomé obsahy mysli snadno pronikají do snového děje a tím vědomého zpracování snu. Předvědomí je kontrolní předpokoj. Funguje jako ostražitá sekretářka, ochraňující vědomí před bolestivými trapnostmi, před možnostmi zranění, před vším, co by nás mohlo uvést do rozpaků a znejistit. Připočteme-li k cenzurním silám ještě sociální vlivy, pak máme před sebou obraz plný uspokojivých i hrůzných barev, a ty všechny musí předvědomí uvádět do souladu se snesitelným pocitem já a tlakem pudových potřeb.

Mezi chybné výkony patří drobné výpadky naší paměti, na kterou se rádi vymlouváme, zapomínání jmen nesympatických osob atd. Chybné výkony dokumentují cestu k poznání dynamiky topografického nevědomí. Nevznikají dílem náhody ani nemotivovaným souběhem okolností. Naopak, jsou výsledkem tlaku a srážky konfliktních sil mezi vědomím plánem činnosti a nevědomou motivací. Zrcadlí napětí nitroduševních sil. Rozpor mezi tím, co chceme a zároveň nechceme. V chybných výkonech spolu soupeří dvě síly, potlačovaná a potlačující , vytěsněná a vytěsňující. Chybné výkony mohou být pokládány za nejpopulárnější důkaz psychoanalytické pravdy, která v podstatě chce lidem říci, že nejsou tak úplně pány a vládci sebe samých. Chybné výkony jsou totiž spontánní jen na první pohled. Jsou determinovány střetem protikladných sil, z nichž jen částečně si jednu uvědomujeme.


Nejvýznamnější knihou Sigmunda Freuda je Výklad snů (Traumdeutung). Základní kámen psychoanalýzy. Nejcitovanější dílo v oblasti psychologie a psychiatrie ve dvacátém století na celém světě. Daleko za ním pokulhává I.P.Pavlov a William James, C.G.Jung se umístil až na desátém místě. K Výkladu snů měl Freud hluboce osobní vztah a také v něm na sebe hodně prozradil. Své ambice, úzkosti, frustrace, pocity velkoleposti, ale i méněcennost. Dílo o snech vzniklo jako tvořivá odpověď na nejbolestnější ztrátu, kterou ve svém životě prožil, jako reakce na úmrtí otce Jakuba. Pracoval na něm deset let. Zastává zde názor, jako jiní, že se sny vyjadřují symbolicky a jsou výrokem našeho nevědomí. Ale dále říká, že sen má nezastupitelné místo ve fungování psychiky, v životě lidské duše, vždy tlumočí nějaký význam. Struktura díla je téměř dokonalá. Nejprve přichází fascinující přehled nejrůznějších názorů na sen v dějinách lidstva i v historii lidského poznání. Pak přichází rozbor konkrétních snů konkrétních osob. Navazuje výklad o skrytých mechanismech snového zpracování. Celá kniha sleduje hlavní cíl: ukázat, jak natolik rozumově a logicky nesrozumitelný útvar,sen včlenit do souvislostí bdělého života, ukázat na to, jak sen zobrazuje vnitřní architekturu citového a motivačního života. Nejdůležitější přichází závěr. Sedmá kapitola, nadepsaná K psychologii snových pochodů. Text je obtížný.Freud formuluje topografickou teorii lidské psychiky a zavádí pojmy vědomí, předvědomí, nevědomí, censuzy, vytěsnění, bariéry,psychická regrese, prvotní a druhotný proces, dynamickou koncepci lidské paměti. Díla o snu, vtipu a chybných výkonech jsou vyvrcholením prvního tvůrčího vrcholu Freuda a představují základy, na nichž je postavena nejen psychoanalýza, ale všechny další dynamické psychologie a valná část veškeré dnešní psychoterapie. Královská cesta v nevědomí byla nalezena.

 

 

Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek

Sexualita

Žádná jiná dílčí teorie psychoanalýzy nezpůsobila tak krve a tolik nepochopení, zběsilých odsudků a nesmyslných kritik jako Freudův výklad vývoje lidské sexuality. Lidská sexualita je zranitelná záležitost. Geneticky je předurčena biologickou nevyhnutelností, ale lidé si tuto životní nezbytnost pořádně zkomplikovali. K žádné jiné oblasti lidského života se neváže tolik předsudků a zoufalého tápání, tolik obnažené vulgarity i intelektuální impotence.  

 

Libido totiž není nějaký sexuální pud, smyslné chvění, ale je to především velkolepá poznávací metafora, jejímž prostřednictvím můžeme popsat a pochopit, vysvětlit i pozměnit lidské trápení. Teorie libida popisuje erotické rozměry lidské existence a je mimořádnou metaforou, protože zachycuje nejen napětí, ale také cíle a prostředky, jimiž Éros v lidském životě nárokuje každého z nás, dokud se dlouhodobou prací nepromění v sublimovanou formu tvořivosti. Libido poukazuje na životní sílu, na elán vital, na tvořivé aspekty lidské existence.

Protože se tato energie nikdy nerozvine u jednotlivce do svých netušeně tvořivých potencialit, ba naopak, často je tato energie bržděna, blokována a všelijak tabuizována, nepochopena, a co nejčastěji vykládána – vulgarizací a primitivismem-, proto se jedná v psychoanalytickém pojetí libida spíše o popis všeobecné lidské psychopatologie než o nějaký zakázaný a tajemný grimoár lidských zvrhlostí. Libido je tudíž – a na to nezapomínejme – energetická metafora, pudová základna osobnosti, zdroj životní síly, který se obnovuje sám ze sebe, zdroj, z něhož čerpáme sílu.

Freud se také zabýval lidskou oralitou a análním charakterem, které neodmyslitelně připojil k vývoji lidské psychiky. K těmto oblastem výzkumu patří i Oidipovský komplex. Jak Freud říkal, všechno začíná rozpoznáváním anatomických rozdílů. Pro dospělé to zní jako banální konstatování, ale pro malé děti, které začnou rozdíly pozorovat, mají tyto skutečnosti dramatické důsledky pro celý život. Celému bouřlivému propletenci primitivních emocí a nevyzrálých představ dal Sigmund Freud označení Oidipovský komplex.

Poprvé se o dramatu Oidipovského trojúhelníku zmiňuje ve Výkladu snů a při každé vhodné příležitosti neopomíjí se vracet k této základní interpersonální motivační konstantě lidského života. Odnože Oidipovského komplexu nás nikdy neopouštějí a spolurozhodují o našem adolescentním, ale i dospělém chování. Konkrétní konstelace se oživují při každém namlouvání, při volbě erotického partnera. Volba sexuálních objektů probíhá podle nevědomého, ale neomylného iracionálního kompasu erotického magnetismu.

 

 

Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek

Změna postavení a tzv. komité

Přechod od 19. k 20. století je tedy pro Freuda dobou intenzivního vnitřního boje, který je vyrovnán vnější izolací a klidem. Sám hodnotí toto období jako krásný heroický čas svého života. V roce 1902 se konečně Freudovi podařilo prostřednictvím jedné vlivné pacientky, která měla přístup k vysoké byrokracii, dosáhnout jmenování mimořádným universitním profesorem. Jako v jiných případech ani v tomto odborná stránka nehrála tak důležitou roli jako osobní a společenské konexe.

Zatímco v předchozích letech byl Freud v postavení bezpečného outsidera, který stěží získával prostředky pro živobytí, nyní se situace začala radikálně měnit. Množství pacientů se zvyšovalo a rostly i honoráře. Někdy vydělával Freud denně více než 100 zlatých. Řádným profesorem byl však jmenován teprve roku 1920. Jeho teoretická tvorba dosahuje v této době vrcholu, jak ukazuje nejobsáhlejší dílo Výklad snů, jehož některé části považoval za svůj nejlepší vědecký výkon. Zároveň v té době, kdy vypracovává základy psychoanalytické doktríny, začínají se objevovat první stoupenci. První osobou, která psychoanalýzu praktikovala po Freudovi, byl lékař L.Reitler.

Ve dvacátých letech dvacátého století Freud přednášel na univerzitě. Začal ho ovšem trápit zhoršující se zdravotní stav, který mu nakonec téměř znemožnil vystupovat na veřejnosti, protože mluvil jen se značnými obtížemi. O to víc se začal věnovat dalšímu rozvoji psychoanalýzy. Ve spisech Já a ono (Das Ich und das Es) z roku 1923 poprvé formuluje tzv. strukturální teorii lidské psychiky. Vědomou a předvědomou vrstvu psychiky, v níž je obsaženo naše vědomí, vnímání, pozornost, aktuální paměť, racionální myšlení, logika, nazval Freud strukturou Já, Egem. Ostatní obsahy psychiky, včetně nevědomých dynamických sil, nazval Oním,Id. Mezi Id a Ego jsou pochopitelně mnohostranné, vzájemné vztahy. Já je charakterizováno nejen racionalitou, ale také principem reality a navíc je prostoupeno řadou obranných mechanismů. Je částečně vědomé. Ego je místem, kde je naše psychika organizována časově, prostorově a logicky. V duši každého z nás nad námi bdí a strmí Superego, Nadjá.

Pojem Superego se nezrodil najednou, nýbrž v polemice Freuda s jeho žákem Alfrédem Adlerem, v níž se hovořilo o ideálu Já. Superego se projevuje jako hlas svědomí a kritický pozorovatel našich činů i našich fantazií. Částečně je totožné s Já, ale značná jeho část je nevědomá a to přímo na takzvaných pudových derivátech. Superego vyrostlo ze zkrocených pudů, a proto může mít stejnou sílu jako pudové nároky. Hlas svědomí bývá mnohokrát silnější něž projev pudů. Vzniká poměrně dlouhým procesem ztotožňování se s autoritami na konce Oidipovského komplexu. Superego bývá rozpolceno na kladnou a zápornou část: na jedné straně se o slovo hlásí pudy a na druhé straně mravní a společenské zákony. Z toho plyne neblahý závěr – člověk může snadno nalézt kompromis mezi Já a Ono, ale Nadjá se stává výrazně nevědomou složkou obrany proti Onomu. Takže často ani nevíme, proti čemu se bráníme, a máme z toho sveřepý pocit viny, který existencialisté nazvali úzkostí.


Vznik škol a směrů uvnitř vědy a umění je normálním jevem. Přece však se psychoanalytické hnutí v mnohém liší od těchto směrů a škol. Především jeho distance od ostatních proudů je větší a ostřejší, než je obvyklé. Freud založil nejužší vedení psychoanalytického hnutí, tzv.komité, které se skládalo z nejvěrnějších, nejschopnějších a nejoddanějších stoupenců psychoanalýzy. Toto komité mělo charakter tajné společnosti, která se pravidelně scházela o rozhodovala o nejdůležitějších otázkách psychoanalytické teorie a praxe. Zvláštní charakter kroužku je zřejmý i z toho, že jeho členové nosili prsteny se stejným emblémem jako vnější výraz přísahy, kterou se navzájem zavázali. Z Freudových stoupenců v prvém období vyniklo několik samostatných postav, které analyzují psychologii. Patři mezi ně především W.Stekel (1868-1940), Alfred Adler (1870-1937), C.G.Jung (1876-1961). Všichni začínali jako Freudovi stoupenci, kteří ovšem zároveň vnášeli do celé doktríny své specifické názory a postupy.

Sigmund Freud byl fascinující osobností s velkým charismatem a přitahoval svou intelektuální potencí. Byl silně maskulinní postava s patriarchálními sklony, ovšem žádný diktátor či despota. Jak vzpomínal A.Kardiner, vládl pevnou rukou, ale přitom laskavě.


W. Stekel byl typický praktik, lékařský empirik s velkým psychologickým nadáním, se schopností rychlého intuitivního pozorování, avšak myšlenkově primitivní a po morální stránce dosti problematický charakter. Jeho obsáhlé dílo „Poruchy pudového a citového života“ je obrovskou kazuistikou s teoretickými úvody, které spolu s množstvím praktických postřehů ukazují Stekela jako primitivního filosofa spíše materialistického zaměření. Stekel psal velmi rychle a lehce, avšak jeho údaje nejsou vždy spolehlivé. Freud jej považoval za ne zcela seriózního, a když se s ním později rozešel nejen pro názorové neshody, ale také z morálních důvodů, vyjadřoval se o něm ostře kriticky, hovořil o Stekelově „morální slabomyslnosti“, i když zároveň si zachoval pro něho určité sympatie. V letech vzájemné spolupráce říkal, že je to sice jen trubač, ale že je třeba jej mít rád.


Zcela jiným typem byl Alfred Adler, který je líčen jako člověk značně ctižádostivý, hádavý, ale zároveň systematicky myslící, spekulativní hlava. Adler přistoupil k psychoanalýze spíše z hlediska poruch sebehodnocení. Omezil sexuální, nevědomé a iracionální složky. Říkal že, zdůrazňování pocitů méněcennosti a jejich kompenzace pod vlivem vůle k moci jej přivedlo k důrazu na sociální faktory ve vývoji psychiky a při vzniku neuróz. To jej opět spojovalo s určitými stránkami marxismu. Když se od Freuda oddělil, vytýkal mu doktrinářství, založil „Sdružení pro svobodnou psychoanalýzu“. Freud jej kritizoval za podceňování nevědomého materiálu, za poklonkování před oficiální veřejností, které lichotilo, že nebezpečná sexualita byla nahrazena rivalizujícími konkurenčními motivy.


C.G.Jung se liší od předchozích velikou šíří vzdělání a orientací na kulturně náboženské problémy. Šel zcela opačným směrem než Adler, zesiloval naopak nevědomé a iracionální momenty a snažil se vytvořit syntetickou tzv.analytickou psychologii, která by vysvětlovala nejenom individuální, ale i kolektivní nevědomé procesy. Jung začal s kritikou freudovské kategorie libidy a na rozdíl od Freuda a jeho stoupenců měl rasistické předsudky, které se později zesilovaly zejména v době úspěchů německého nacionálního socialismu, s nímž sympatizoval. Byl přesvědčen nejenom o telepatii, ale také o mnoha jiných parapsychologických jevech a sbližoval se postupně s některými východními mystickými proudy. Zároveň ovšem jeho analytická psychologie, jeho rozbor vyrovnávacích mechanismů introverze a extroverze, pokus o postižení kolektivních rysů nevědomé psychiky a četná pozorování z dlouholeté lékařské praxe obsahují neobyčejně cenné poznatky. Jung, který zastával významné funkce v mezinárodním psychoanalytickém sdružení, se postupně oddělil a utvořil (jako předtím Adler) vlastní školu“analytické psychologie“, která si získala rovněž stoupence i mimo Švýcarsko. Odchod C.G.Junga z psychoanalytické scény ovšem pro rozvoj psychoanalýzy neznamenal nic tragického. „Nikdo není nenahraditelný,“ konstatoval ve stáří Sigmund Freud.


K jádru tzv.komité patřilo pět lidí, a to Jones, dále Frenczi, Rank, Sachs, Abraham a do roku 1919 Eitingon. Ti tvořili jádro hnutí, jakousi Freudovu starou gardu, která byla navzájem spjata přísahou věrnosti. Osudy tohoto komité se ve vysokém stupni proplétají s osudy původních tzv.klasické psychoanalýzy. E.Jones z nich žil nejdéle a v posledních letech svého života shrnul své rozsáhlé zkušenosti ve Freudově biografii, která je ovšem zároveň poslední velikou obhajobou Freuda.

 

Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek

1.světová válka

Do vývoje Freudova myšlení zasáhla významně první světová válka. Freud nebyl člověkem politickým, nicméně jeho zájem směřoval k lidským vztahům a v tomto smyslu pro něho znamenala válka velký otřes. Jako liberál s reformistickými sociálními tendencemi si přál, aby vztahy mezi lidmi, třídami a národy nebyly řešena násilím. Jako psychoanalytik byl naopak přesvědčen o obrovské intenzitě agresivních a destruktivních impulsů v člověku, které si dříve nebo později nacházejí cestu k vnějšímu projevu. Pesimistický názor na člověka jako bytost ovládanou instinktem lásky a destrukce se v něm střetával s předsvědčením o alespoň částečné vychovatelnosti člověka, který může rozumovým poznáním tlumit své vrozené impulsy.
 
Ačkoliv Freud nemiloval Vídeň a cítil se do určité míry cizincem mezi Rakušany a Němci, zároveň s postupujícími léty života se sžíral s německým prostředím a neuvědoměle se v něm vytvářel jistý rakouský patriotismus. Cítil se nakonec duchovním příslušníkem německé kultury a do jisté míry sdílel nacionalistickou pýchu Němců a Rakušanů. Proto při vypuknutí války sympatizoval s centrálními mocnostmi a prohlásil, že se cítí být Rakušanem. Byl tak vzrušen, že přestal pracovat a stále sledoval válečné události. Zdá se, že obavy ze Srbska a zejména Ruska byla mimo jiné motivována i strachem z carismu, který pro celou liberální inteligenci západní Evropy ztělesňoval nekulturní despocii a asiatismus. Když však došlo k porážkám rakouských armád (v nichž bojoval i jeho syn), věřil nějakou dobu ve vítězství Německa, ale potom i toto zaujetí ustoupilo postoji neutrality.
 
Freud začíná kritizovat válku vůbec, přičemž se uplatňuje zmíněné dvojaké tendence. Válečné krutosti, ničení a barbarství přijímá jednak jako nové, masové a otřásající potvrzení psychoanalytické teze o vrozených pudech agresivity v člověku, které jsou jen nedostatečně drženy na uzdě normami civilizace. Neupřímnost a pokrytectví, zastírání neúspěchů a zveličování úspěchů, překrucování fakt a agresivita zastíraná vlasteneckými, humanitními, demokratickými nebo náboženskými frázemi jej hluboce odpuzovaly. Koncem války ztratil všechny sympatie pro Německo a po jeho porážce vyslovil názor, že je přece lepší, že zvítězily dohodové mocnosti.

V průběhu války trpěl sice jako ostatní obyvatelstvo různými omezeními a strádáním, avšak literárně patří tato léta mezi nejplodnější v jeho životě. Stavy mírného pesimismu a vnějších obtíží jakoby stimulovaly jeho literární produktivitu. Psychoanalýza během války spíše získávala než ztrácela. Stoupenců přibývalo a také vydavatelská činnost mezinárodního psychoanalytického nakladatelství nebyla válkou přerušena. Freud byl velmi pyšný na to, že jeho psychoanalytický časopis byl snad jediným vědeckým časopisem, která v době hrůzného nepřátelství mezi národy vysoko nesl prapor internacionalismu.

Konec války vyvolal v převážné většině evropského a amerického obyvatelstva nejenom pocity úlevy a radosti, ale i mohutnou vlnu jakéhosi vitalistického opojení, víru ve věčný mír a vysoké ocenění životních hodnot. Různé vrstvy obyvatelstva, vyhladovělé válečným strádáním, zklamané svými vládami, znechucené odříkáním a vojenskou kázní, rozjitřené obrovskými oběťmi na životech, se snažily vyrovnat s válečnou tragédií daleko živějším přimknutím ke kladným hodnotám života, k životnímu komfortu, vymoženostem civilizace, radostí z prostých faktů života. V téže době ovšem v zemích poražených centrálních mocností nastalo hospodářské zhroucení, obrovská inflace, vzestup cen a pesimistické nálady, pokud jde o budoucnost. To byla situace příznivá z těchto a dalších důvodů širokému rozšíření psychoanalýzy. Zvláště v některých zemích, jako v Německu, se psychoanalýza stala mezi inteligencí módou. Psalo se o ní v novinách i kulturních časopisech a psychoanalýza se stala i předmětem politických kontroverzí.

Po první světové válce se spolu s rozšířením vlivu psychoanalýzy šířily i názorové neshody uvnitř hnutí samostatného. Zatímco před první světovou válkou se odštěpily osobnosti, jako Stekel, Adler a Jung, kteří byli spíše samostatnými představiteli odchylných myšlenkových proudů a s freudismem souvisí jenom některými stránkami svého učení, přenášejí se rozpory po první světové válce na půdu „ortodoxních“ freudistů samotných. Dnešní rozštěpení psychoanalytického hnutí na menšinu „ortodoxně“ freudistickou a většinu „reformistickou“ je jen pokračováním konfliktů, které se vyhrotily již po roce 1920.
 
 
Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek