výše do sekce 'Sigmund Freud'
14.září 1886 se oženil s Martou Bernaysovou v Hamburku, kterou miloval a která byla jeho celoživotní družkou. Novomanželský pár se přestěhoval do Sunhausu, domu opuštění na Mariathetesianstraae 8. Do domu vybledlých vzpomínek na dávnou šlechtickou slávu. Pocházela z bohaté židovské rodiny. Její dědeček byl hlavním rabínem v Hamburku a velký přítel Heindricha Heineho. Mladý Sigmund svou nastávající bezmezně dlouho obdivoval již před svatbou, byl jí neskonale věrný a napsal jí tisíce dopisů. Svatbou se Sigmund odpoutal od své dominantní matky a našel v Martě rozumějící zrcadlo svých ambicí i charakterových zvláštností. Marta ho tak milovala, že se vzdala i starého židovského zvyku zapalovat v pátek večer svíce. Freud jí totiž vysvětlil nesmyslnost prastarého rituálu. Rok po svatbě, 1887, se z manželství narodila první dcera, roku 1889 první, roku 1891 druhý a roku 1892 třetí syn. Další dcera Sofie se narodila roku 1893, která zemřela mladá v roce 1920 a Freud nesl její smrt velmi těžce, a poslední milovaná Anna spatřila světlo světa roku 1895, která se dožila požehnaného věku 93 let. Pravděpodobně byla z počátku jako dítě nechtěné, protože byla pojmenovaná jako Freudova sestra, kterou měl nejméně rád. V té době jistě otec netušil, že se z dcery stane zakladatelka dětské psychoanalýzy a jeho nekonečná obdivovatelka. Stala se z ní inteligentní a krásná žena. I když se o její ruku ucházelo mnoho mužů, žádný z nich neuspěl. Anna Freudová zůstala věrná svému otci i jeho poslání.
Jeho pozornost byla na čas absorbována praktickými a hospodářskými starostmi, které vyplývaly zejména z nedostatku peněz na nájem a na zařízení bytu. Freud přijímá místo ředitele neurologické kliniky v Ústavu pro dětské choroby ve Vídni. Zde pracuje na neurologické práci o afáziích, kterou vydal roku 1891. Podle názorů odborníků práce o afáziích dodnes neztratila svůj význam, byla nedávno znovu vydána v Anglii a její koncepce, vytvořená víceméně spekulativně, byla překonána teprve v poslední době. Mnoho článků publikoval Freud o mozkové obrně u dětí, na jejichž základě si získal pověst světové kapacity pro tuto nemoc.
Od poloviny října 1885 strávil Freud 19 týdnů se svým velkým vzorem profesorem Jeanem Martinem Charcotem jedním z nejvýznamnějších neurologů devatenáctého století. Byl znám svými skvělými diagnózami a schopnostmi objasňovat zdánlivě nevysvětlitelné paradoxní jevy. Charcot Freudovi zprostředkoval především přechod od neurologie k psychopatologii. Charcot totiž na rozdíl od většiny neurologů té doby, zejména německých, se zaměřoval na tzv. funkční duševní poruchy. Postupně dospěl k ostrému rozlišování chorob organického původu od poruch funkčních, jejichž symptomy si byly zdánlivě k nerozeznaní podobné. Byl i nazýván věhlasným lékařem a mistrem hypnózy. Nejenže odstraňoval hypnotickou sugescí různá ochrnutí, tiky, ale i navodil v hypnóze pacientovi experimentální hysterické záchvaty, omdlévání. Velké úspěchy slavil s ukázkami, jak bezpečně funguje posthypnotická sugesce. Charcot byla postava velkolepá i charismatická, vzbuzovala obdiv, ale i vědeckou závist. Neobyčejně silná řevnivá závist zapustila kořeny v Nancy, kde vzniklo rivalitní centrum výzkumu a lékařského použití hypnózy. Sigmund Freud byl tím vším osloven, pochopil, že existují hlubiny lidského nevědomí, ale odmítl svou racionalistickou skepsí všechny metapsychologické výklady, laické spekulace i pouťové ukázky hypnotických transů. Hypnotické nevědomé jevy se mu staly metodickým východiskem na objevitelské cestě za poznáním hlubin lidské duše. Jean-Martin Charcot byl pro Freuda skutečně prvním učitelem živé psychologie. Základní inspirace, kterou Freud během pařížského pobytu do sebe vdechl, spočívala v poznání, že hysterické příznaky jsou důsledkem potlačovaného, neuspokojeného sexuálního pudu. Než odešel ze Salpêtrière od Charcota, dohodl se s ním o překladu jeho nové knihy „Nové přednášky o chorobách nervové soustavy“. Překlad dokončil roku 1886. Po návratu do Vídně se Freud, nadšený Charcotovými důkazy o sexuálním původu hysterie a jiných neuroligických potíží, setkal s nepochopením, ba téměř s nepřátelstvím akademických kruhů. Když tedy Freud vystoupil na akademické půdě a referoval o svých zkušenostech z Paříže, zvedly se zlobné hlasy. Co nám ten židovský lékař, který navíc propaguje naše úhlavní nepřátele, Francouze, tady chce vykládat? A navíc tvrdí, že hysterií mohou trpět i muži!
Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek
