Publikuje v časopisech Medium a Svědomí, ale hlavně ji zná čtenářská obec jako autorku řady básnických sbírek. V loňském roce vydala publikaci Stoleté svědectví, ve které zveřejnila zhruba sto let staré dopisy svého strýce z vojny, včetně oznámení, že padl. O sobě, své tvorbě i svých pocitech hovoří příborská autorka Irena Kopecká.
Odkud pocházíte? Z Příbora?
Ano. Můj otec byl zahradník, lidový výzkumník, učil vázat kytice, věnce. Já jsem se narodila za druhé světové války.
On vázal kytice a věnce?
Vždy, když měla Panna Maria svátek a Příbor to slavil, tak on na příborskou pouť vázal nádherné věnce ze samých vypichovaných jiřin. Byly k vidění na náměstí na soše Panny Marie. Zakládal zahrady ve Vysokém Mýtě, v Kopřivnici založil park naproti kulturního domu. Těch zahrad ale bylo více.
Jak to, že nejdete v jeho šlépějích?
Byla jsem ze třetího tatínkova manželství. Ta dvě předchozí se mu nešťastně rozpadla. Když mi bylo patnáct let, tatínek zemřel, a já jsem poté po dva roky vysazovala příborské sady. Poprvé v životě jsem vázala kytice na svatby a věnce na pohřby. Vydělávala jsem, protože maminka měla jen sto sedmdesát korun důchod a na mě měla sto dvacet korun přídavek. A právě to bylo důvodem, proč jsem nemohla studovat. Měla jsem už doma přihlášku na zemědělskou školu. Zahradničina mě dodnes láká. Dělám to aspoň na chaloupce, kterou jsem dala synovi, ale chodívám tam.
Jaké profesi jste se tedy věnovala?
Padesát let jsem byla učitelkou matematiky a chemie. A nelituji.
Proč jste si vybrala takový obor?
Měla jsem samé jedničky, bylo mi jedno, kam půjdu. Měla jsem ráda logiku, proto ta matematika. Chemie k tomu, protože mě vždy zajímalo dění kolem nás, proměny a chemické reakce, které se dějí člověku v buňkách.
Jak jste se dostala k psaní?
Když mi v patnácti letech zemřel tatínek. Neměli jsme nikdy vztah doteků, polibků. Byl mezi námi velký věkový rozdíl. Byla jsem dítě narozené za války, rodiče měli strach, jak to bude, jak to dopadne. Byla jsem dost uzavřená a zamlklá, ale otce jsem měla moc ráda a byla to pro mě velká rána, když zemřel. Od té doby jsem začala psát.
Vy píšete hlavně básně…
Vydala jsem mnoho básnických sbírek. Teď jsem vydala devatenáctou knížku, nazvanou Proměny duše.
To je ale povídková kniha…
Ano. Zjistila jsem, že když použiji poezii ve formě prózy, tak mi čtenáři lépe rozumějí. Poezie se mnoho lidí bojí. Proto to dělám tak. Tuto knihu jsem psala s mou psychoterapeutkou Aničkou Pustowkovou, která mi pomohla v boji s rakovinou.
Čili, jsou to Vaše pocity…
Ano, jsou to moje výpovědi. Protože, jestli chceme změnu světa, jestliže se děsíme toho, co se kolem nás děje, tak za to sami neseme spoluzodpovědnost. Leží to v nás a nedá se to udělat tak, aby se změnil svět a my ne. Ono to funguje naopak. My se musíme změnit a působit na své okolí. A když my se změníme, budou se měnit i naši blízcí a oni budou působit na ty další. Tak může dojít k uzdravení světa. Lidé často nadávají na všechno kolem, ale nejsou ochotni se změnit.
Vrátím se ke knize Stoleté svědectví. Věděla jste dlouho o těch dopisech, které Váš strýc posílal z vojny a které jste nyní v té knize publikovala?
Věděla jsem o nich léta. Představte si, že mě oslovili lidé, kteří našli jména pluku, kde strýc Rudolf Kalmus byl, našli mi jeho rodný a úmrtní list, našli i místo, kde leží. Měl by být pochovaný u Sokalu, na hřbitově v Ilkovicích na Ukrajině. Nevím, kde to ti lidé vypátrali. Jeden pán byl z Bílovce, další z Ostravy a jeden z Františkových Lázní. Z toho, co mi ti pánové psali, vím, že ten boj u Sokalu trval tři dny a ten můj strýc tam leží se vší určitostí v hromadném hrobě. Kdybych to tenkrát věděla, tak bych to do té knihy dala.
Nemáte potřebu ještě kolem toho pátrat?
Říkala jsem si, že se tam pojedu podívat, ale někteří mě varovali, ať na Ukrajinu nejedeme autem. Ledaže bychom tam jeli vlakem a v nějakém ošuntělém oděvu. Tak zvažuji, jestli ty Ilkovice mám oslovit. Vše, co jsem získala, bylo vlastně na základě té knížky. Ti lidé se o tom dočetli na internetu a podobně a ozvali se mi.
Napadá mě, inspiruje Vás Příbor svými zákoutími?
Má krásná zákoutí. Já ráda chodím po Příboře, ale když tam nejsou lidi. Už mám ráda klid, květiny, chvilky, kdy úplně vypnu, a ráda medituji. Stačí chvilka, abych mohla být čilá a mohla lidem naslouchat. Velkých společností se straním. Myslím si, že vidím pod povrch lidí a dnes je jen málo lidí, kteří jsou spokojení. A takoví lidé mě navštěvují. Taková setkání mi dělají dobře. Do společnosti se mi nechce.
Zdroj: www.denik.cz
