ARCHEOLOGICKÝ KLUB V PŘÍBOŘE, JEHO MINULOST A SOUČASNOST

V roce 1970 založil v Příboře Jiří Fryč archeologický kroužek, který byl v roce 1971 organizačně začleněn do tehdejšího Domu kultury ROH v Příboře a kulturním domem finančně podporován. Brzy po svém ustanovení měl kroužek deset členů. Mezi nimi se stali nejznámějšími Jan Diviš, František Kalinec, Pavel Rýc, Josef Šobáň, Bohuslav Borovička a ing. Štefan Híreš.

Kroužek pořádal výstavy a přednášky pro veřejnost. Jeho členové kroužku začali publikovat v regionálním tisku a později v samostatných publikacích, vzdělávali se a spolupracovali s dalšími archeology. Aktivity kroužku se stávaly známé i mimo oblast jeho působení. Když se v roce 1980 připravovalo založení severomoravské pobočky ČSSA, byl již příborský archeologický kroužek natolik znám v odborné i široké veřejnosti, že při rozhodování o místě konání přípravného setkání pro ustanovení severomoravské pobočky ČSSA padla volba na Příbor.

Již v prvních letech působení archeologického kroužku byly v okolí Příbora (u Závišic, Libhoště, Kopřivnice a Štramberka), ale i na vzdálenějších místech (u Lipníku nad Bečvou, Oseku nad Bečvou a Lhotě) objeveny nové archeologické pravěké lokality. Unikátní pazourkové listové hroty z paleolitické lokality ve Lhotě s kulturním zařazením k aurignacienu se nacházejí v depozitáři Moravského muzea v Brně. Již po prvních deseti letech své činnosti se příborský kroužek stal významným vlastivědným kroužkem, prezentovaným desítkami publikovaných článků a několika většími publikacemi.

Více než dvě desetiletí byl vůdčí osobností archeologického kroužku v Příboře jeho předseda Jiří Fryč až do své smrti 21. března 1991, kdy po dlouhé nemoci zemřel ve věku pouhých 55 let. Za dobu jeho působení se vytvořila tradice vážného zájmu o archeologii, založená na systematické práci v terénu, široké spolupráci a prezentaci výsledků vlastními publikacemi. Na příborský archeologický kroužek navazuje současný Archeologický klub v Příboře. Nejaktivnějšími členy Archeologického klubu v Příboře jsou jeho předseda Jan Diviš a místopředseda Daniel Fryč, syn zakladatele příborského archeologického kroužku Jiřího Fryče.

Dlouho se vůbec nepředpokládalo, že by na Ostravsku mohly být kromě Landeku v Petřkovicích ještě někde jinde památky po lidech starší doby kamenné. Také Maškovy objevy ve Štramberku z roku 1880, týkající se neandrtálců, byly považovány za ojedinělé. Teprve výzkumy Jana Diviše přinesly nové poznatky, že neandertálci po sobě zanechali stopy nejen ve štramberských jeskyních, ale i na Bílovecku. K poznání rozsahu středopaleolitického osídlení významně přispěly především objevy kolem Bílovce a Bílova. Jde o stovky nástrojů, jejichž zařazení do středního paleolitu je nesporné. Na některých bíloveckých lokalitách byly dokonce zaznamenány nálezy staropaleolitické. V letech 2000 – 2015 bylo objeveno na Fulnecku a Bílovecku 28 nových paleolitických stanic, doložených 2755 předměty kamenné štípané industrie.

Dosud neznámé archeologické lokality, k nimž například patří neolitická lokalita v Pustějově spadající do období prvních zemědělců, objevil Daniel Fryč.

Zásluhou příborských archeologů je zásadní zjištění, že na hranici pleistocenních zalednění ležící Moravská brána nebyla jen pravěkou komunikací, ale také místem s vlastními zdroji kamenné suroviny, které lidé obývali nejen v době prvních zemědělců na sklonku doby kamenné před 6 000 lety, ale i v hlubinách věků počítaných na stovky tisíc let. To jsou objevy významné v celoevropském paleolitu. Poznatky příborských archeologů dokládající starobylost osídlení Novojičínska jsou výsledkem několika desetiletí intenzivní odborné práce. Nejstarší historie regionu a nálezy, které ji dokumentují, patří k nejcennějším statkům kulturního dědictví. Zásluhou archeologického klubu je neolit i paleolit Novojičínska znám tak, jak dosud znám nebyl.

Poznatky o objevech jsou publikovány zejména v odborném časopise Přehledy výzkumů vydávaným jedenkrát ročně Archeologickým ústavem Akademie věd ČR v Brně. Archeologický klub informuje veřejnost články vycházejícími v Měsíčníku města Příbora. Vždy počátkem roku je v příborském měsíčníku článek o klubové činnosti za uplynulý rok. Další články členů klubu vycházejí v měsíčníku v průběhu roku. Členové klubu publikují také například ve sborníku Archeologie Moravy a Slezska, v muzejních sbornících, nejrůznějších časopisech, internetových médiích a v německém odborném časopise Geschiebekunde aktuell zaměřeném na kvartérní výzkumy související s kontinentálními zaledněními.

Archeologický klub je znám nejen v Příboře, ale i v širším okolí města a na Novojičínsku. Svou činností a svými výsledky si dokázal získat v české archeologii pevné místo a zasloužené uznání.

Kontaktní adresa:

Archeologický klub Příbor

Jan Diviš

Npor. Loma 1410

742 58 Příbor

tel: +420 737 785 817

e.-mail: jandivis1@seznam.cz

Významné objevy a nálezy příborských archeologů v Poodří ve fotografiích

I. Úvod.
V této práci jsou nálezy kamenných artefaktů prezentovány především fotografiemi, podobně i námi objevené archeologické lokality. Práce obsahuje dva díly ve fototografiích výběrů nálezů i lokalit, a to v I. dílu Bílovecko, ve II. dílu Fulnecko a okolí Studénky. V obou dílech je členění podle námi objevených lokalit, vždy od paleolitu (včetně pozdního paleolitu) po neolit. Práce obsahuje kromě fotografií kamenných a jiných nálezů také fotografické pohledy na některé archeologické lokality. Na začátku obou dílů jou prezentovány paleolitické lokality zakroužkováním na mapkách (Mapka č. 3. Paleolitické lokality objevené v širším okolí Bílovce k roku 2015 a Mapka č. 4. Paleolitické lokality objevené v širším okolí Fulneku k roku 2015). V následujících seznamech objevených paleolitických lokalit jsou uvedeny názvy lokalit, počty nálezů kamenných artefaktů, doba, kultura, rok objevu a objevitel. Podobné údaje jsou uvedeny i v seznamech neolitických a pozdně paleolitických
nalezišť. Na konci obou dílů jsou zařazeny ještě přehledy paleolitických a neolitických nálezů na lokalitách v Poodří. V přehledech jsou artefakty u jednotlivých lokalit dále roztříděny podle jednoutlivých typů a druhů s uvedením jejich počtů.

II. Souhrnné informace o pravěkých objevech a nálezech příborských neprofesionálních archeologů v širším okolí Bílovce, Fulneku a Studénky za posledních 19 let.

Kompletní publikaci si můžete stáhnout zde. Nebo na odkazu PDF níže.

Jan Diviš, Daniel Fryč, členové vedení Archeologického klubu Příbor

V roce 2016 vydal Jan Diviš vlastním nákladem publikaci s názvem „Nálezy středopaleolitických kamenných nástrojů na mezolitických a pozdně paleolitických lokalitách ze širšího okolí Příbora, Kopřivnice a Štramberku“. Tématem této práce byly dosud nepublikované nálezy středopaleolitických nástrojů na mezolitických a pozdně paleolitických lokalitách, které byly objeveny autorem v širším okolí Příbora, Kopřivnice a Štramberku v průběhu posledních 40 let. Společným znakem těchto 11 polykulturních nalezišť jsou bohaté, nebo aspoň dostatečné zdroje glacigenního silicitu. Většina těchto lokalit leží v Libhošťské pahorkatině, což je jeden z geomorfologických okrsků Příborské pahorkatiny. Uvedený okrsek odvodňují říčky Sedlnice a Lubina, jsou samostatnými pravobřežnými přítoky Odry. Kromě uvedených 11 nalezišt našel objevitel středopaleolitické nástroje ještě také na jiných lokalitách (Příbor – Prchalov, Hájovský dvůr, Libhošť – U silnice 1 a Libhošť – U silnice 2).

Kompletní publikaci si můžete stáhnout zde. Nebo na odkazu PDF níže.

Aleš Uhlíř

ÚVOD
Nové události a poznatky získané v průběhu třech let uplynulých od prvního vydání elektronické publikace Pazourek – nejstarší kulturní nerost aneb kámen všech kamenů si vyžadují druhé, rovněž ve formě elektronické knihy uskutečněné vydání. K tomuto způsobu publikace alespoň krátce něco ze zkušeností autora.

Elektronické knihy (e-knihy) stejně jako publikování v internetových médiích jsou někdy neprávem opomíjené či dokonce považované – ve srovnání s těmi tištěnými – za podřadné. Je to (víc než 20 let od nástupu internetu!) česká „specialita“. Přitom četná internetová média se trvale uchovávají a lze je zpětně dohledat, takže zde není rozdíl oproti tištěným publikacím. Jsou však některé rozdíly svědčící ve prospěch internetového publikování, při němž se text dostane do větší čtenářské komunity. E-kniha o pazourku byla vystavena na stránkách internetového časopisu Osel (Objective Source E-Learning), který se věnuje popularizaci vědy. V krátké době zaznamenala více než 10 000 čtenářů a do dnešního dne jich je přes 17 000. Ohlasy z takové široké čtenářské obce mají pro autora význam. E-kniha Pazourek – nejstarší kulturní nerost aneb kámen všech kamenů je v databázi Národní knihovny ČR a řady dalších knihoven. E-publikace je zpřístupněna na internetových stránkách Ústřední knihovny Přírodovědecké fakulty MU. Autorovu webovou stránku s touto publikací otevře každý měsíc v průměru 120 až 180 návštěvníků, kteří si z ní stáhnou data v objemu desítek megabajtů. Autorův web dala Národní knihovna ČR do svého Webarchivu, takže v případě zrušení webové stránky s e-publikací zůstane tato trvale uchována v archivu českého webu.

Při zachování kritičnosti je publikování v internetových médiích a na vlastních webových stránkách ideálním řešením pro ty, kteří přicházejí s něčím novým. Periodika jako různé regionální vlastivědné listy většinou bývají autorům, kteří nepůsobí v institucích, uzavřena. V lepším případě se autor dočká toho, že jeho příspěvek je formálně upraven a korektor se učiní spoluautorem. Je to svým způsobem parazitování, ale lidé v institucích potřebují vykazovat publikační činnost, a to často za každou cenu. Čerpají ze starých publikací, považovaných za „zapomenuté“, nebo uveřejňují banální články jako kupř. o návštěvnosti toho či onoho muzea. Mnoho publikací jen opakuje věci již známé a jejich „přínos“ je snad jen ve výčtu literatury, z níž se kompilovalo. Až na výjimky slouží vlastivědné listy nebo sborníky vydávané muzei a jinými institucemi k tomu, aby jejich pracovníci mohli formálně splnit publikační povinnost, jež se od nich očekává. Jsou to někdy články, přinášející novinky na úrovni poznatků, že „v létě je teplo a v zimě zima“. Ten, kdo stojí mimo příslušné instituce pak moc šancí, pokud nechce jako pouhý spoluautor rezignovat na své autorství, nemá. Nejen autor učinil zkušenost, že snáze než publikovat v regionálním vlastivědném listu je uveřejnit práce v zahraničním tištěném odborném a navíc také impaktovaném časopise. O elektronických médiích nemluvě. Nezávislí badatelé tak mají ve srovnání s těmi, kteří působí v institucích, minimálně stejné postavení. Ostatně příslušnost k instituci sama o sobě nic neznamená, neboť v době internetu nic předstírat nelze. Autoři se stávají takřka skleněně průhlednými. Ověřit si smysluplnost jejich publikační činnosti a relevantní výsledky, k tomu stačí internetový vyhledavač a nahlédnutí do různých databází knihoven.

Tento poněkud neobvyklý úvod byl autor vzhledem k četným diskusím o publikování v tištěných a internetových médiích, jichž se v návaznosti na svou publikační činnost účastnil, dlužen. Prostě rčení littera scripta manet už dávno neplatí jen o věcech „na papíru“ a kdo to neví nebo vědět nechce, sám sobě škodí.

Kompletní publikaci si můžete stáhnout zde. Nebo na odkazu PDF níže.

Daniel Fryč

Při evidenci archeologických sbírek jsem vybral zapomenutou kolekci devadesáti kusů štípané industrie, kterou v sedmdesátých letech 20. století našel povrchovým průzkumem můj otec, neprofesionální archeolog Jiří Fryč. Sbírka artefaktů Jiřího Fryče z lokality Libhošť - pískovna nebyla zatím publikována v archeologické literatuře. Obec Libhošť leží mezi severním úpatím Libhošťské hůrky ( 493 m ) a návrším Břehy ( 326 m ) jihozápadně 5 kilometrů od města Nového Jičína. Lokalita se nachází asi 1000 metrů jihovýchodně od obce Libhošť v mírné stráni, která směřuje k Libhošťské hůrce (493 m. n. m.). Naleziště je položeno v nadmořské výšce 330. metrů, členitém terénu, blízko bývalých pískoven a nedaleko pramene malého vodního zdroje. Nedaleko odtud v minulosti probíhala těžba vápence. Štípaná industrie je zhotovena z rohovce a místního baltického pazourku, který se zde vyskytuje na povrchu v hojném množství, některé valouny nalezené v minulých letech vážily i několik kilogramů. Většina silicitových nástrojů je pokryta šedobílou patinou a některé jsou prošlé žárem ohně. Početnou skupinu nálezů tvoří čepelky s otupenou laterální retuší, která bývá charakteristická pro pozdní paleolit, některé drobné jemně retušované nástroje člením do mezolitického období.

.......

Kompletní publikaci si můžete stáhnout zde. Nebo na odkazu PDF níže.