Ottův slovník naučný o městě Příbor

Příbor (Freiberg), město na Moravě v malebné krajině, obklopené výběžky Karpat, je 297 m n. m. a na levém břehu bystřiny Lubiny,  má s předměstím Benátkami 5099 ob., z nichž jsou 4604 Češi, 322 Němci, 4 Poláci 25, Maďarů (1900), sídlo okresního  soudu finanční stráže, stanice četnické, pošty, telegrafu a telefonu. Obyvatelstvo živí  se řemeslem a rolnictvím nebo prací v továrnách. Starší dělají papuče tak zv. »páskové«.
 
Průmysl oživují: továrna soukenická a kloboučnická,  rukodílna na punčochy, pivovar, par. cihelna, válc. mlýn, strojírna  na zpracování dřeva, 8 výroč. a trhy týdenní. Příbor má pokr. školu průmyslovou, pokr. běh hospodářský, zemskou reálku, ústav pro vzděl. učitelů se cvič. školou, měšť. a obec. školy chlapecké a dívčí,  2tř. školu něm., mateřskou školku českou i něm., nemocnici a chudobinec, 4 záložny. Na náměstí zajímají starobylá podloubí a pěkný národní dům, socha P. Marie a sv. Zachariáše, jednopatrová radnice, v níž je  býv. knihovna piaristská  s  inkunabulemi z 2. pol. XV. stol. a archiv s nejstaršími listinami  ze  XVI.  stol.  Na strmém  pahorku stojí děkanský chrám Naroz. Panny Marie ve slohu gotickém ze stol. XII. Filiální kostel sv. Kříže připom. se v XV. stol. a má staré varhany bez pedálů. Poblíže je kostel sv. Valentina ve slohu barokovém. V parku je pomník Řehoře Volného.
 
P. uvádí se nejprve r. 1215, r. 1260 dostal se Frankovi hr. de Hukeswage za léno od biskupa Brunona ze Schauenburka. Frank vystavěl si tu pevný hrad, jejž po něm drželi synové Blud a Jindřich. Jan VIII., biskup., r. 1359 manům léno odňal a P. připojil trvale k Hukvaldu. R. 1493 dostalo se městečku od krále Vladislava dvou trhů. Evangelíci nenalezli zde nikdy půdy, proto biskup Dietrichštein P. nemálo si zamiloval a hojně nadal. P. má míti tatáž práva jako jiná města a naučení má bráti od Olomouce a ne jako dosud z Ostravy, smí pečetiti červeným voskem a užívati erbu. R. 1643 Švédové P. vypálili a vydrancovali, před tím pak vyssáli kontribucemi. Ale zase vzkvetl, když zřízena  r. 1694 kollej piaristská, a stal se střediskem osvěty v okolí.  Neméně trpěl P. i za válek pruských.
 
R. 1774 bylo gymnasium  přeměněno  ve školu hlavní, otevřeno zase r. 1806 o 6 tř. a r. 1832 znova zrušeno, ale obětavostí obyvatelstva ze sbírky peněžní r. 1858 obnoveno a převzato městem do vlastní správy, ale posléz přece opět zrušeno. Když pak čes. rada obecní chtěla gymnasium obnoviti, tehdejší ministr Gautsch jí to telegraficky zapověděl.   Ruch český  se  probouzel v letech šedesátých XIX. stol., r. 1862 založena  Obč.  beseda  a   r.   1882  přešlo  město v českou správu. P. je rodištěm: dra. Jos. šl. Bučka, P. Fr. Poláška, P. Benedikta Richtra, P. Jana B. Volného a dra Ř. Volného.
 
Ottův slovník naučný / Díl dvacátý Pohora – Q. v.
Roku 2000 vydala v koedici nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka jako svou 368. a nakladatelství Argo jako svou 373. publikaci.
Fotoreprint původního vydání z roku 1903.
Reprodukce, tisk a vazba MTZ – Tiskárna Olomouc, a.s., Studentská 5, 771 64 Olomouc

Krčmy, putyky a knajpy na Příborském náměstí mezi roky 1870 a 1900

SEPSAL IGOR JALŮVKA

 

Motto:
„Dýchněte na mne, Švejku. Teď to chápu - rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková…!"


Často i dnes, o víkendech nad ránem, když se na příborském náměstí uzavírají výčepy, je slyšet opilce, halekající a hulákající na celé kolo, přičemž jimi vydávané neartikulované skřeky se s ozvěnou rozléhají po jinak tichém náměstí… Obdobné to ale muselo být na náměstí před více než 100 lety; opilecké scény nám totiž ukazuje dobová recesistická pohlednice, vydaná kolem roku 1913. Na secesním obrázku se sloganem „Grad´ aus dem Wirtshauskomm´ ichheraus, mein liebesFreiberg, wiesieh ´stdumiraus?“(= Vycházím z hospody, drahý Příbore, jak se na mě díváš?) vidíme potácející se kavalíry v notně podroušeném stavu. Tito opilí štamgasti však ke koloritu příborského náměstí patřili vždy, v minulosti však daleko více nežli dnes. Vzpomínám si, že v době svých studií jsem na koleji sledoval v televizi jakýsi dokument o japonských národních zvycích. Tradiční karneval v tokijských ulicích, s kartonovými hady, krepovými draky, nastrojenými gejši, samuraji, replikami šintoistických chrámů a národní hudbou, jsem okomentoval tak, že „každý národ je něčím trhlý.“ Jeden můj spolužák k tomu pohotově podotkl: „To jo, u nás jsou zase hospody…“ Ale vážně – nezřízené pití alkoholu, převážně piva, doplněného panáky či frťany, je skutečně kulturním zvykem tohoto národa, především jeho mužské části. A to na tom ještě nejsme u nás na Lašsku tak špatně, jako tomu bývalo v minulosti na sousedním Valašsku. Kupříkladu r. 1867 napsal folklorista a historik Matouš Václavek v úvodu jednoho svého článku, že „…největší vadou našich Valachů jest přílišné pití kořalky, kterážto nectnost dává příčinu mnohému zlu…“ Alkoholismus Valachů však musel řešit ještě počátkem 30. let 20. století i prezident Masaryk. Ten jim ale vzkázal krátkou, seč výstižnou větu: „Valaši, budoucnost patří střízlivým…“


Někomu se jistě může zdát silně paradoxní, že článek o hospodách píše člověk, abstinent a nekuřák, jenž v životě nezašel do hospody na pivo (asi nejsem typický Čech). Ale to je mi jedno. Mým cílem je podat příborskému čtenáři informace, jež v sobě skloubí tři pohledy: historický, statistický a komemorativní, chcete-li vzpomínkový, ale samozřejmě jen z části. Hodně poznatků o příborských hospodách jsem čerpal z kartotéky Luboše Loukotky (1928 – 2011), kronikáře a historika našeho města. V jeho záznamech jsou údaje vztaženy zejména k rokům 1871 a 1891. Předpokládám, že ony autentické informace pocházejí od soudobých letopisců, a tak mi nezbylo než zaměřit se ve svém výčtu „hospodského podnikání“ na interval mezi lety 1870 a 1900.
Krčmy, putyky, knajpy, pajzly, výčepy, nálevny, šenky, mázhausy – to všechno bychom na příborském náměstí v minulosti našli. Mezi roky 1870 a 1900 bychom natrefili na výčep či alespoň prodejnu lihovin v lahvích častěji než v každém druhém domě. Dnes je ale všechno jinak: nepočítáme-li pivnici Oázu v ulici U Brány, na celém náměstí existuje pouze jediný výčep – bar (který navštěvují často studenti), jeden hostinec (jenž podává převážně asijská jídla) a jedna „bezalkoholní fastfoodová“ kuchyně s pouze tureckými jídly, podávanými převážně přes ulici. Historicky bylo na příborském náměstí 48 právovárečných měšťanských domů. Ve středověku to znamenalo, že pokud měl měšťanský dům právo várečné, mohl ve svém domě vařit a šenkovat pivo každý plnoprávný měšťan, který vlastnil pivní průpěň.


Toto právo uděloval v poddanských městech majitel panství konkrétním měšťanským domům, nikoli osobám. V právovárečném domě byla v přízemí krčma, šenk čili mázhaus, kde se nalévalo
pivo. Časem, převážně v 16. století, měšťané nejprve část výroby a pak výrobu celou přenesli na specializované řemeslníky, sladovníky, a ve svém domě pivo jen šenkovali. Pivo tehdy ale nebylo
tak řídké, jak ho známe dnes. Bylo převážně z ječmene, obsahovalo špaldu (starý druh nešlechtěné pšenice) a pivní chleba. Bylo tedy tak husté, že se nepilo, ale přímo „žralo“. Víno se pilo, takže z něj byl člověk „o-pilý“, zatímco pivo se žralo, až z něj byl někdo „o-žralý“. Poněvadž můj článek má charakter úzce místopisný, je třeba se nejprve seznámit se systémem číslování měšťanských domů. Postavíme-li se uprostřed náměstí čelem k jeho jižní straně, po naší levé ruce začíná od kostela číslování domů po směru hodinových ruček. Domy čp. 1 až 3 jsou ještě na ulici Politických vězňů, samotné náměstí pak začíná domem čp. 4 a končí na jižní straně domem čp. 11 vpravo od Nádražní ulice. Jižní strana domů pak pokračuje čp. 12 až 16 již na Jičínské. Západní strana náměstí začíná samozřejmě radnicí (dnes čp. 18 a 19, ale udává se jen 19) a posledním domem této strany je čp. 24. Severní strana dnes začíná domem čp. 27 a končí čp. 35. Dům čp. 36 je na rohu ulic K. H. Máchy a Místecké, naproti kostelu sv. Kříže, a začíná jím tedy východní řada domů. K ulici Místecké tak ještě patří dům čp. 40, zatímco čp. 41 již stojí na náměstí a východní stranu zakončuje čp. 48, přičemž vchod do domu je vlastně na ulici Politických vězňů (dříve Mariánské).

 

Z původních 48 domů již dnes 2 neexistují – byly zbourány, ale až ve 20. století. Na západní straně náměstí jde o starý radniční dům čp. 17, na rohu náměstí a Piaristické ulice, dnes Jičínské. Ten byl zbourán z prostorových důvodů, před stavbou nové radnice, v listopadu 1936, protože svou jižní fasádou příliš zasahoval do Piaristické. Ze stejných důvodů – rozšíření vjezdu na náměstí – zbourala obec roku 1917 dům čp. 26, který stál vysunutý mezi náměstím a ulicí Josefa Pura (dnes U Brány). Jejich čísla popisná byla za 1. republiky přiřazena domům jiným, novým, ale též v blízkosti náměstí. Přestože mezi roky 1870 a 1900 ještě všech 48 domů stálo, možnost otevřít výčep či šenk nebudeme v každém z nich uvažovat. Vyloučíme-li původní radniční domy, tedy čp. 17 (k radnici od r. 1586 a zadní část domu od 1850) a čp. 18 (k radnici od r. 1564), musíme z celkového počtu 48 domů eliminovat i dům čp. 25 – věznici, na Sarkandrově ulici, dnes Karla Čapka. Ta byla zbořena až v roce 1940 a nahrazena novostavbou. Možnosti pro otevření šenku se tak nabízejí ve 45 domech (a to ještě nepočítám dům čp. 19, který obec odkoupila r. 1896 a připojila k radnici, protože před tímto datem tam byl hostinec Franze Rottera). K oněm 45 domům bych ale naopak jeden dům přičetl, a to čp. 49. Ten sice nestál přímo na náměstí, ale těsně u něj, na ulici Josefa Pura, lidově zvané Za Fortňu, což je dnešní ulice U Brány. Samotný dům stál ale ve skutečnosti „před fortňu“. Mezi lety 1812 a 1829 patřil dům příborským šenkovním občanům, pak tam byla 10 let kasárna a po odchodu vojáků se z opuštěné nemovitosti stala opět hospoda. Hostinec se nazýval U černého orla, ale lidově se mu říkalo Peklo. Majitelem byl od roku 1867 Václav Kudielka, jenž nechal k domu přistavit i stáj. Ale roku 1891 odkoupila nemovitost obec a oblíbenou hospodu nechala Kašparem Karlsederem přestavět na hasičskou zbrojnici se schůzovní místností a knihovnou. Budova byla zbourána v říjnu 1963 a od té doby je na bývalé parcele parčík.


V hospodách se přirozeně řešila politika, koncem 19. století často otázka národnostní. Tak kupříkladu majitel vinárny v čp. 6, Arnold Peřina, v 60. letech 19. století ještě horlivý Slovan, stal se později Němcem a začal se psát jako „Persina“. Jeho vinárnu navštěvovala společnost německá, zatímco vinárnu v č. 28, patřící jeho bratru Františkovi a nazvanou U bílého koníčka, navštěvovala jen česká společnost. (Při té příležitosti si vždy vzpomenu na úryvek z knihy Čtení o roce osmačtyřicátem, kde Eduard Bass barvitě popisuje běžný život Pražanů v roce 1848. Velice se prý v Praze lišily hospody české od německých. Zatímco německé hospody byly čisté, uklizené a hosté ukáznění, hospody české byly špinavé, zakouřené a zaplivané. Jedinou zábavou českých štamgastů, pijících pivo z litrových korbelů, bylo totiž houpat se na židlích a plivat do stropu. Z toho důvodu museli dokonce v českých hospodách držet pravidelné služby čeští šlechtici.) Šenky a výčepy na náměstí tedy budeme uvažovat u 46 domů. A jak to bylo mezi roky 1870 a 1900? Ze 46 měšťanských domů mělo 25 výčep a v 6 dalších byl povolen prodej lihovin v lahvích (tento prodej byl navíc i ve 4 dalších domech, kde již byly výčepy). Vyplývá z toho, že v 31 domech jste dostali alkohol, což činí přes 67 % ze všech uvažovaných domů na náměstí, statisticky častěji než v každém druhém. Tabulka s výčtem těchto výčepů je tak dlouhá, že by se do tohoto čísla nevešla, a tak bude uvedena až v příštím čísle.

 

Níže tedy konečně uvádím slíbený výčet šenků na příborském náměstí. K tomu je třeba poznamenat, že tučně jsou psány výčepy lihovin mezi roky 1870 a 1900, podtržené jsou ve stejném období obchody s povolením prodeje lihovin v lahvích a obyčejně jsou pak napsány výčepy po roce 1900. Pokud jde o některé dobové hospodské a kupecké výrazy v dnešní době již neznámé, podotýkám, že „rosolka“ bývala v 19. století jedním z nejpopulárnějších českých likérů. Jak uvádí Wikipedie, základem receptury byla masožravá květina rosnatka. Říkalo se mu „likér českých obrozenců“. Rosnatka (též rosolka či drosera, z ital. rosoglio, botan. rossolis) se však postupem času stávala tak vzácnou, že likér upadl v zapomnění. Později se však její jméno přeneslo na označení sladkých likérů vůbec. Vyplývá z toho, že „náš národní hrdina“ Josef Švejk pil převážně rosolky (…rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková…).


„Čert“ se zase říkalo žaludečnímu likéru, patrně podobnému jako dnešní Unicum, Fernet či Jägermeister. Některé obchody s povolením prodeje lihovin v lahvích byly na náměstí spojeny s tzv. krupařstvím. To byl v dřívějších dobách obchod s moukou. Prodejce zvaný krupař přijímal od mlynáře mouku, kterou v obchodě prodával. Dále se v takovém obchodě prodávaly obilniny jako kroupy, jáhly nebo proso.

Šenky na příborském náměstí mezi roky 1870 a 1900 (psáni jsou nájemci hospod, nikoli majitelé domů) ulice Politických vězňů, bývalá Mariánská:
č.p. 1: Engelbert Richter:1871 získal výčepní koncesi
č.p. 2: Anselm Jaroš: 1870 povolen prodej lihovin v lahvích
č.p. 3: Alois Kleppik: 1877 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích

náměstí:
č.p. 4: Alois Bárta: 1871 výčep piva, vína, slivovice Johann Schnitzler 1895-1900: obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích
č.p. 5: Salomon Werner (nájemce, výčepní): 1871 výčep rumu, slivovice a rosolky; Antonín Přidal (obchodník): 1891 krupařství s prodejem lihovin
č.p. 6: Arnold Peřina: 1871 výčep piva, vína, lihovin, 1893 vinárna; Anna Persinová (Peřinová) 1908 nájemce vinárny; Karel Busek (vinárník): povolena činnost hostinská a výčepnická, hostinec 1913; za 1. republiky Hrabcova vinárna, Alois Hrabec: 1939 nájemce vinárny.
č.p. 9: Salomon Werner (nájemce, výčepní): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Vilém Morgenstern (hostinský): 1891 hostinec
č.p. 10: Gustav Hintze (nájemce): 1867 zájezdní hostinec (koupil od Cyrila a Marie Raškových); Gustav Hintze (nájemce): 1871 výčep - pivo, víno, lihoviny; obchod Marie Hintze s povolením prodeje lihovin v lahvích
č.p. 11: Leopold Kulka (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; František Ebel: 1891 hostinec „Šental“ (podle majitelky Julie Schönthal)

 

2. část
ulice Jičínská, bývalá Piaristická:
č.p. 12: Jakob Berger (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Ernestine Sonnenschein: 1891 hostinec
č.p. 14: Rajmund Busek: 1871 výčep piva, vína, slivovice; 1891 Rajmund Busek hostinec
č.p. 16: Blasius (Blažej) Kresta: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích; Antonie Deutschberger: 1891 hostinec
náměstí:
č.p. 20: Abraham Perl (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Františk Luley: 1891 hostinec; Hubert Luley (hostinský): 1903 hostinec; Alois Šitavanc (nájemce): 1934 hostinec Politika (z Katolická politická jednota, její schůzovní místností byla restaurace v č.p. 20)
č.p. 23: Jakob Donath: 1891 hostinec
č.p. 26: Johann Sklenovský: 1871 výčep piva, vína, lihovin
č.p. 28: František Peřina: 1865 - 1900 vinárna U bílého koníčka - scházela se tam společnost česká, (1871) výčep piva, vína, lihovin; Lambert Handschuh (nájemce): 1908; Františka Brandová (nájemce hostince): 1909 povolena živnost hostinská a výčepnická; Františka Štréblová (nájemce hostince): 1920 povolena živnost hostinská a výčepnická
č.p. 30: Josef Klimíček (Družstvo Národního domu) 1897 otevřen hotel Národní dům; Marie Semkowiczová (nájemce hotelu 1907); Rudolf Hon (hostinský, nájemce hotelu 1908-18); Adolf Vaněk: 1919 Hotel Vaněk, později restaurace – do r. 1935
č.p. 31: Anton Mierka: 1867 hostinec (sídlem Geselligkeitsvereinu, tedy Sociálního klubu); Anton Mierka: 1871 výčep piva, vína, lihovin; Johanna Blaha: 1891 hostinec; Marie Dorňáková: 1909 povolena živnost hostinská a výčepnická; Augustin Hajzera: 1910 hostinec a řeznictví
č.p. 32: Salomon Werner (nájemce): 1871 výčep lihovin
č.p. 33: Karl Kladiva (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Vilém Bock (nájemce): 1891 hostinec U jelena; Petr Zbožínek (nájemce) 1910, Eduard Hlubík (nájemce) 1911, Josef Žmolík (nájemce) 1930, Friedrich Zeiss (nájemce) 1944; (1876 Zum Hirsch – hotel U jelena, majitel Wenzel Kudielka; 1906 hotel Antonín Přidal, majitel Antonín Přidal, 1908 majitel Antonie Přidalová; 1910 majitel Jan Hanslíček, 1919 Hotel Central, majitel Eduard Hlubík)
č.p. 34: Karel Kladiva: 1891 hostinec; František Kladiva: 1908 hostinec Jan Riemer (nájemce): 1920-37; Osvald Zápařka (nájemce): 1937-45; Stanislav Spáčil (nájemce/vrchní): 1945-53; hotel
Slavie - Osvald Riemer (vrchní): 1953-57 ulice Místecká, dříve Při hoře příkopní, pak Grabenberggasse:
č.p. 38: Hiazinth Blažek: 1871 výčep piva, vína, lihovin;
č.p. 40: František Schitavanz: 1871 výčep piva, vína, lihovin;
náměstí:
č.p. 41: František Bernhard: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
č.p. 42: Josef Busek: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
č.p. 45: Johann Kaluža (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin;
č.p. 46: František Busek: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
č.p. 47: Jan Guthan: 1869 výčep rosolky, 1870 Alexandrina Guthanová (dcera)
č.p. 48: Franz Wuschke: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
ulice U Brány, dříve Josefa Pura, lidově Za Fortňu:
č.p. 49: Johann Figar (nájemce): 1867 hostinec U černého orla, zv. Peklo (1840 – 1891)

 

OBRÁZEK:Východní část severní strany náměstí mezi roky 1911 a 1920. Zprava: čp. 34 – Hotel Kladiva, čp. 33 – Hotel Hlubík, čp. 32 – holičství, čp. 31 – hostinec U Hajzerů, čp. 30 – hotel Národní dům.

 

Příborské náměstí putyky


Fotografie k článku pochází ze sbírky Františka Andrleho.

Procházka historií Příbora

Příbor je nejstarším městem okresu Nový Jičín. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1251. Markrabě moravský a pozdější český král Přemysl Otakar II. potvrzuje dar farního kostela Narození Panny Marie od Franka z Hückeswagenu cisterciákům velehradským. Příbor byl vždy správním a hospodářským střediskem širokého okolí. Na počátku 14. století přechází do přímého držení olomouckých biskupů. Od té doby nepřestal být Příbor se svým okolím po celé další období existence feudalismu součástí hukvaldského panství s výjimkou údobí zástav ve 14. a 15. století.

V roce 1615 kardinál František Dietrichstein udělil městu četná privilegia a výrazně polepšil městský znak.

Město se ve své historii nevyhnulo mnohým pohromám a především za třicetileté války velmi trpělo, když třikrát vyhořelo. V roce 1713 bylo město postiženo morem. Za Marie Terezie bylo drancováno pruskými vojsky. 26. června 1846 postihl Příbor velký požár, při kterém shořelo 16 měšťanských domů. V letech 1848 až 1849 si cholera vyžádala na 900 obětí. Časté povodně sužovaly obyvatele Klokočova, Vésky a Benátek.

První zprávy o farním kostele a duchovní správě máme již z dříve zmíněné listiny z roku 1251. Příborskou farnost v její dlouholeté historii spravovaly významné osobnosti. Martin Medek z Mohelnice byl příborským farářem v letech 1560-1574, později byl arcibiskupem pražským. Laurenc Affelius, kanovník vyšehradský, spravoval příborskou faru v letech 1592-1616. Václav Cosmian, kanovník brněnský, byl farářem v Příboře 1624-1657. V letech 1876-1887 působil na příborské faře jako kaplan Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký.

Významnou kapitolou historie Příbora je školství. První zmínka o škole pochází z roku 1541. Zdejší školu navštěvoval v letech 1587-1590 sv. Jan Sarkander. Roku 1694 byla v Příboře založena piaristická kolej s gymnáziem . V roce 1875 otevřen učitelský ústav. Pro obecnou a měšťanskou školu chlapeckou a dívčí byla postavena budova v roce 1891. Roku 1902 založena vyšší zemská reálka (nyní Masarykovo gymnázium), v letech 1913 až 1948 byla v Příboře hospodářská škola, 1945-1948 odborná škola pro ženská povolání, 1961 a 1983 otevřeny další dvě základní školy.

Příbor historie

Od druhé poloviny 19. století můžeme sledovat řadu větších průmyslových podniků. Již roku 1848 existoval v Příboře cukrovar Vavřince Černockého. Od roku 1862 vyráběla sukno továrna Jana Rašky ml. Od vdovy Marie koupili roku 1871 tento podnik opavští továrníci M. Russo a M. Finzi. V roce 1883 prodali tovární objekty I. Flussovi, který zde zřídil výrobu plstěných klobouků. Jeho soukenická továrna pracovala v Příboře již od roku 1864 v objektu bývalého cukrovaru.

V roce 1882 založil Albert Reiser v Klokočově továrnu na punčochy (dnes Lonka), 1885 začala vyrábět pletárna Šimona Mandlera (dnešní Tatra). Roku 1901 koupili Leopold a Richard Schnürerovi hostinec U zeleného stromu a postavili na jeho místě pletárnu. V Příboře byla také továrna na kachlová kamna (Fr. Neusser), pivovar, cihelna a pila.

V letech 1887 a 1911 byly v Příboře uspořádány dvě velké krajinské výstavy a v roce 1930 okresní živnostensko-průmyslová výstava. Po druhé krajinské výstavě byla na počátku roku 1912 ustavena Muzejní a průmyslová jednota, jejíž zásluhou bylo v dalším roce otevřeno městské muzeum.

V druhé polovině 19. století začaly v Příboře vznikat české spolky. Z velkého množství spolků a klubů jmenujme aspoň pár těch nejstarších a největších: Sbor dobrovolných hasičů (1871), TJ Sokol (1893), Rybářský klub (1897), Jednota čsl. Orla (1908), DTJ (1909) a Sportovní klub Příbor (1920).

Nejvýznamnějším příborským rodákem je profesor MUDr. Sigmund Freud (1856-1939), světoznámý lékař a psychoanalytik. Z dalších známých rodáků jmenujme aspoň Tomáše Řehoře Wolného (1793 až 1871), zakladatele moravského místopisu, Bonifáce Buzka (1788 až 1839), národního buditele a filosofa a Josefa Ignáce Bučka, rytíře z Heraltic (1741-1821), profesora a vedoucího katedry politických a hospodářských věd na pražské univerzitě.

Historická část města byla v roce 1989 vyhlášena městskou památkovou rezervací. Město Příbor je členem Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska a po stránce turistického ruchu členem Regionu Beskydy.

zdroj: Václav Peter, Lubomír Loukotka – Procházka starým Příborem

Výklad názvu města Příbor

V knize Dějiny města Příbora píše historik Jiří Jurok:

Výklad názvu města Příbor je dodnes sporný. K výkladu z německého Vriburch - tj. Freiburg, česky „svobodný hrad nebo „hrad, k němuž je volný přístup" se nakonec přiklonil náš přední znalec Rudolf Šrámek v letech 1975 a 1980 a po něm Jaroslav Bakala v roce 1976. Šrámek to odůvodňuje obvyklým zčešťováním německého F, V českým P a změkčováním německého r či ri českým ř či ři, tedy z Vriburch Příbor.
Přesto i on si podržel pochybnost proč zčeštění neproběhlo jednoznačně jako v blízkém okolí v případech Brunsperch, Brunnsberg - Brušperk či Fridek - Frýdek, potom by mělo být obdobně nikoliv Příbor, ale Frýburg nebo Frymburk, což není. Proto lze rovnocenně držet opačný výklad, že z původního českého Příbor či Předbor vzniklo zněmčením Friburg, Vriburch.
 
Nejstarší výklad po¬jmenování z českého „při zboru" („při zbořeništi, ruinách) zastával například historik Řehoř Volný, pocházející z Příbora. K druhému obdobnému výkladu vzniku pojmenování „při boru“ (při borovém lese) se hlásil J. Kämmerling a zprvu i R. Šrámek. Konečně třetí možnost odvození od českého vlastního jména Přibor nebo Předbor předpokládají autoři sborníku Moravské Kravařsko, Ferdinand Pokorný a Robert Schünke. V pramenech krátce před založením a v době založení města v letech 1232 - 1247 opravdu nalézáme sudího olomoucké provincie Pribora, Prebora či Predbora a v roce 1232 i jeho syna Búse a později v roce 1247 jeho syna Jurika (částečné falzum z 2. pol. 13. stol.). Kromě něho se v roce 1232 objevují další dva Predborové, v roce 1234 Predbor z Divic a v roce1247 opět Predbor a Prebor a v roce 1255 lovčí Pribor a jeho syn Dun (fal zum z konce 13. století z okruhu kláštera v Hradišťsku u Olomouce).
 
Na váhu by v této souvislosti mohlo padat, že diktátor listiny z roku 1251 notář Wilhelmus z kláštera Velehrad měl zřejmě německou národnost a mohl zkomolit český název města. Sudí Pribor se v listinách z let 1232 - 1235 vyskytuje většinou na významném třetím místě mezi svědky v okruhu moravského markrabí Přemysla a královny Konstancie a třikrát je před ním jmenován komorník Semislav (Semizlaus), význačný domácí kolonizátor na Opavsku (újezd u Slavkova a Březové - circuitum Szemizlav 1238) a asi dvakrát dokonce Arnold y Hückeswagenu. Žádný přímý důkaz o podílu sudího Pribora či oněch dalších Předborů na založení města Příbora či zdejší kolonizaci (před Hückeswageny před rokem 1234?) ovšem nemáme.
 
První české výskyty pojmenování města z roku 1307 jsou ve tvaru Prsybor, v roce 1360 Przibor a v roce 1403 Prziebor. Zatímco první dva výskyty naznačují možnou spojitost se zmíněným osobním jménem Priborem, poslední ojedinělý výskyt Přěbor nevylučuje obdobný výklad jako Přelouč (Priluche 1073, civitatem Bredlucz hodie Przelaucz 1261) nebo Příluky u Valašského Meziříčí (Przieluk 1358), tj. místo situované před 1oukou, v našem případě pak osídlení, situované před borovým lesem. Tak tomu zřejmě bylo v případě pojmenování polského města Przedborze položeného obdobně na brodě nad řekou Pilicou u Lodže ve středním Polsku, poprvé zmiňovaném v roce 1155. Osobně se přikláním buď k výkladu „místo před borovým lesem“ nebo pojmenování podle osobního jména Pribor, což je pravděpodobnější než převzetí pojmenování Freiburg - „svobodný hrad" z němčiny.
zdroj: Dějiny města Příbora, Jiří Jurok – Stanislava Kolářová – Lubomír Loukotka – Jiří Urbanec – Bohumil Vlach, Nový Jičín – Příbor 2002