SEPSAL IGOR JALŮVKA
Motto:
„Dýchněte na mne, Švejku. Teď to chápu - rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková…!"
Často i dnes, o víkendech nad ránem, když se na příborském náměstí uzavírají výčepy, je slyšet opilce, halekající a hulákající na celé kolo, přičemž jimi vydávané neartikulované skřeky se s ozvěnou rozléhají po jinak tichém náměstí… Obdobné to ale muselo být na náměstí před více než 100 lety; opilecké scény nám totiž ukazuje dobová recesistická pohlednice, vydaná kolem roku 1913. Na secesním obrázku se sloganem „Grad´ aus dem Wirtshauskomm´ ichheraus, mein liebesFreiberg, wiesieh ´stdumiraus?“(= Vycházím z hospody, drahý Příbore, jak se na mě díváš?) vidíme potácející se kavalíry v notně podroušeném stavu. Tito opilí štamgasti však ke koloritu příborského náměstí patřili vždy, v minulosti však daleko více nežli dnes. Vzpomínám si, že v době svých studií jsem na koleji sledoval v televizi jakýsi dokument o japonských národních zvycích. Tradiční karneval v tokijských ulicích, s kartonovými hady, krepovými draky, nastrojenými gejši, samuraji, replikami šintoistických chrámů a národní hudbou, jsem okomentoval tak, že „každý národ je něčím trhlý.“ Jeden můj spolužák k tomu pohotově podotkl: „To jo, u nás jsou zase hospody…“ Ale vážně – nezřízené pití alkoholu, převážně piva, doplněného panáky či frťany, je skutečně kulturním zvykem tohoto národa, především jeho mužské části. A to na tom ještě nejsme u nás na Lašsku tak špatně, jako tomu bývalo v minulosti na sousedním Valašsku. Kupříkladu r. 1867 napsal folklorista a historik Matouš Václavek v úvodu jednoho svého článku, že „…největší vadou našich Valachů jest přílišné pití kořalky, kterážto nectnost dává příčinu mnohému zlu…“ Alkoholismus Valachů však musel řešit ještě počátkem 30. let 20. století i prezident Masaryk. Ten jim ale vzkázal krátkou, seč výstižnou větu: „Valaši, budoucnost patří střízlivým…“
Někomu se jistě může zdát silně paradoxní, že článek o hospodách píše člověk, abstinent a nekuřák, jenž v životě nezašel do hospody na pivo (asi nejsem typický Čech). Ale to je mi jedno. Mým cílem je podat příborskému čtenáři informace, jež v sobě skloubí tři pohledy: historický, statistický a komemorativní, chcete-li vzpomínkový, ale samozřejmě jen z části. Hodně poznatků o příborských hospodách jsem čerpal z kartotéky Luboše Loukotky (1928 – 2011), kronikáře a historika našeho města. V jeho záznamech jsou údaje vztaženy zejména k rokům 1871 a 1891. Předpokládám, že ony autentické informace pocházejí od soudobých letopisců, a tak mi nezbylo než zaměřit se ve svém výčtu „hospodského podnikání“ na interval mezi lety 1870 a 1900.
Krčmy, putyky, knajpy, pajzly, výčepy, nálevny, šenky, mázhausy – to všechno bychom na příborském náměstí v minulosti našli. Mezi roky 1870 a 1900 bychom natrefili na výčep či alespoň prodejnu lihovin v lahvích častěji než v každém druhém domě. Dnes je ale všechno jinak: nepočítáme-li pivnici Oázu v ulici U Brány, na celém náměstí existuje pouze jediný výčep – bar (který navštěvují často studenti), jeden hostinec (jenž podává převážně asijská jídla) a jedna „bezalkoholní fastfoodová“ kuchyně s pouze tureckými jídly, podávanými převážně přes ulici. Historicky bylo na příborském náměstí 48 právovárečných měšťanských domů. Ve středověku to znamenalo, že pokud měl měšťanský dům právo várečné, mohl ve svém domě vařit a šenkovat pivo každý plnoprávný měšťan, který vlastnil pivní průpěň.
Toto právo uděloval v poddanských městech majitel panství konkrétním měšťanským domům, nikoli osobám. V právovárečném domě byla v přízemí krčma, šenk čili mázhaus, kde se nalévalo
pivo. Časem, převážně v 16. století, měšťané nejprve část výroby a pak výrobu celou přenesli na specializované řemeslníky, sladovníky, a ve svém domě pivo jen šenkovali. Pivo tehdy ale nebylo
tak řídké, jak ho známe dnes. Bylo převážně z ječmene, obsahovalo špaldu (starý druh nešlechtěné pšenice) a pivní chleba. Bylo tedy tak husté, že se nepilo, ale přímo „žralo“. Víno se pilo, takže z něj byl člověk „o-pilý“, zatímco pivo se žralo, až z něj byl někdo „o-žralý“. Poněvadž můj článek má charakter úzce místopisný, je třeba se nejprve seznámit se systémem číslování měšťanských domů. Postavíme-li se uprostřed náměstí čelem k jeho jižní straně, po naší levé ruce začíná od kostela číslování domů po směru hodinových ruček. Domy čp. 1 až 3 jsou ještě na ulici Politických vězňů, samotné náměstí pak začíná domem čp. 4 a končí na jižní straně domem čp. 11 vpravo od Nádražní ulice. Jižní strana domů pak pokračuje čp. 12 až 16 již na Jičínské. Západní strana náměstí začíná samozřejmě radnicí (dnes čp. 18 a 19, ale udává se jen 19) a posledním domem této strany je čp. 24. Severní strana dnes začíná domem čp. 27 a končí čp. 35. Dům čp. 36 je na rohu ulic K. H. Máchy a Místecké, naproti kostelu sv. Kříže, a začíná jím tedy východní řada domů. K ulici Místecké tak ještě patří dům čp. 40, zatímco čp. 41 již stojí na náměstí a východní stranu zakončuje čp. 48, přičemž vchod do domu je vlastně na ulici Politických vězňů (dříve Mariánské).
Z původních 48 domů již dnes 2 neexistují – byly zbourány, ale až ve 20. století. Na západní straně náměstí jde o starý radniční dům čp. 17, na rohu náměstí a Piaristické ulice, dnes Jičínské. Ten byl zbourán z prostorových důvodů, před stavbou nové radnice, v listopadu 1936, protože svou jižní fasádou příliš zasahoval do Piaristické. Ze stejných důvodů – rozšíření vjezdu na náměstí – zbourala obec roku 1917 dům čp. 26, který stál vysunutý mezi náměstím a ulicí Josefa Pura (dnes U Brány). Jejich čísla popisná byla za 1. republiky přiřazena domům jiným, novým, ale též v blízkosti náměstí. Přestože mezi roky 1870 a 1900 ještě všech 48 domů stálo, možnost otevřít výčep či šenk nebudeme v každém z nich uvažovat. Vyloučíme-li původní radniční domy, tedy čp. 17 (k radnici od r. 1586 a zadní část domu od 1850) a čp. 18 (k radnici od r. 1564), musíme z celkového počtu 48 domů eliminovat i dům čp. 25 – věznici, na Sarkandrově ulici, dnes Karla Čapka. Ta byla zbořena až v roce 1940 a nahrazena novostavbou. Možnosti pro otevření šenku se tak nabízejí ve 45 domech (a to ještě nepočítám dům čp. 19, který obec odkoupila r. 1896 a připojila k radnici, protože před tímto datem tam byl hostinec Franze Rottera). K oněm 45 domům bych ale naopak jeden dům přičetl, a to čp. 49. Ten sice nestál přímo na náměstí, ale těsně u něj, na ulici Josefa Pura, lidově zvané Za Fortňu, což je dnešní ulice U Brány. Samotný dům stál ale ve skutečnosti „před fortňu“. Mezi lety 1812 a 1829 patřil dům příborským šenkovním občanům, pak tam byla 10 let kasárna a po odchodu vojáků se z opuštěné nemovitosti stala opět hospoda. Hostinec se nazýval U černého orla, ale lidově se mu říkalo Peklo. Majitelem byl od roku 1867 Václav Kudielka, jenž nechal k domu přistavit i stáj. Ale roku 1891 odkoupila nemovitost obec a oblíbenou hospodu nechala Kašparem Karlsederem přestavět na hasičskou zbrojnici se schůzovní místností a knihovnou. Budova byla zbourána v říjnu 1963 a od té doby je na bývalé parcele parčík.
V hospodách se přirozeně řešila politika, koncem 19. století často otázka národnostní. Tak kupříkladu majitel vinárny v čp. 6, Arnold Peřina, v 60. letech 19. století ještě horlivý Slovan, stal se později Němcem a začal se psát jako „Persina“. Jeho vinárnu navštěvovala společnost německá, zatímco vinárnu v č. 28, patřící jeho bratru Františkovi a nazvanou U bílého koníčka, navštěvovala jen česká společnost. (Při té příležitosti si vždy vzpomenu na úryvek z knihy Čtení o roce osmačtyřicátem, kde Eduard Bass barvitě popisuje běžný život Pražanů v roce 1848. Velice se prý v Praze lišily hospody české od německých. Zatímco německé hospody byly čisté, uklizené a hosté ukáznění, hospody české byly špinavé, zakouřené a zaplivané. Jedinou zábavou českých štamgastů, pijících pivo z litrových korbelů, bylo totiž houpat se na židlích a plivat do stropu. Z toho důvodu museli dokonce v českých hospodách držet pravidelné služby čeští šlechtici.) Šenky a výčepy na náměstí tedy budeme uvažovat u 46 domů. A jak to bylo mezi roky 1870 a 1900? Ze 46 měšťanských domů mělo 25 výčep a v 6 dalších byl povolen prodej lihovin v lahvích (tento prodej byl navíc i ve 4 dalších domech, kde již byly výčepy). Vyplývá z toho, že v 31 domech jste dostali alkohol, což činí přes 67 % ze všech uvažovaných domů na náměstí, statisticky častěji než v každém druhém. Tabulka s výčtem těchto výčepů je tak dlouhá, že by se do tohoto čísla nevešla, a tak bude uvedena až v příštím čísle.
Níže tedy konečně uvádím slíbený výčet šenků na příborském náměstí. K tomu je třeba poznamenat, že tučně jsou psány výčepy lihovin mezi roky 1870 a 1900, podtržené jsou ve stejném období obchody s povolením prodeje lihovin v lahvích a obyčejně jsou pak napsány výčepy po roce 1900. Pokud jde o některé dobové hospodské a kupecké výrazy v dnešní době již neznámé, podotýkám, že „rosolka“ bývala v 19. století jedním z nejpopulárnějších českých likérů. Jak uvádí Wikipedie, základem receptury byla masožravá květina rosnatka. Říkalo se mu „likér českých obrozenců“. Rosnatka (též rosolka či drosera, z ital. rosoglio, botan. rossolis) se však postupem času stávala tak vzácnou, že likér upadl v zapomnění. Později se však její jméno přeneslo na označení sladkých likérů vůbec. Vyplývá z toho, že „náš národní hrdina“ Josef Švejk pil převážně rosolky (…rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková…).
„Čert“ se zase říkalo žaludečnímu likéru, patrně podobnému jako dnešní Unicum, Fernet či Jägermeister. Některé obchody s povolením prodeje lihovin v lahvích byly na náměstí spojeny s tzv. krupařstvím. To byl v dřívějších dobách obchod s moukou. Prodejce zvaný krupař přijímal od mlynáře mouku, kterou v obchodě prodával. Dále se v takovém obchodě prodávaly obilniny jako kroupy, jáhly nebo proso.
Šenky na příborském náměstí mezi roky 1870 a 1900 (psáni jsou nájemci hospod, nikoli majitelé domů) ulice Politických vězňů, bývalá Mariánská:
č.p. 1: Engelbert Richter:1871 získal výčepní koncesi
č.p. 2: Anselm Jaroš: 1870 povolen prodej lihovin v lahvích
č.p. 3: Alois Kleppik: 1877 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích
náměstí:
č.p. 4: Alois Bárta: 1871 výčep piva, vína, slivovice Johann Schnitzler 1895-1900: obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích
č.p. 5: Salomon Werner (nájemce, výčepní): 1871 výčep rumu, slivovice a rosolky; Antonín Přidal (obchodník): 1891 krupařství s prodejem lihovin
č.p. 6: Arnold Peřina: 1871 výčep piva, vína, lihovin, 1893 vinárna; Anna Persinová (Peřinová) 1908 nájemce vinárny; Karel Busek (vinárník): povolena činnost hostinská a výčepnická, hostinec 1913; za 1. republiky Hrabcova vinárna, Alois Hrabec: 1939 nájemce vinárny.
č.p. 9: Salomon Werner (nájemce, výčepní): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Vilém Morgenstern (hostinský): 1891 hostinec
č.p. 10: Gustav Hintze (nájemce): 1867 zájezdní hostinec (koupil od Cyrila a Marie Raškových); Gustav Hintze (nájemce): 1871 výčep - pivo, víno, lihoviny; obchod Marie Hintze s povolením prodeje lihovin v lahvích
č.p. 11: Leopold Kulka (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; František Ebel: 1891 hostinec „Šental“ (podle majitelky Julie Schönthal)
2. část
ulice Jičínská, bývalá Piaristická:
č.p. 12: Jakob Berger (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Ernestine Sonnenschein: 1891 hostinec
č.p. 14: Rajmund Busek: 1871 výčep piva, vína, slivovice; 1891 Rajmund Busek hostinec
č.p. 16: Blasius (Blažej) Kresta: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích; Antonie Deutschberger: 1891 hostinec
náměstí:
č.p. 20: Abraham Perl (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Františk Luley: 1891 hostinec; Hubert Luley (hostinský): 1903 hostinec; Alois Šitavanc (nájemce): 1934 hostinec Politika (z Katolická politická jednota, její schůzovní místností byla restaurace v č.p. 20)
č.p. 23: Jakob Donath: 1891 hostinec
č.p. 26: Johann Sklenovský: 1871 výčep piva, vína, lihovin
č.p. 28: František Peřina: 1865 - 1900 vinárna U bílého koníčka - scházela se tam společnost česká, (1871) výčep piva, vína, lihovin; Lambert Handschuh (nájemce): 1908; Františka Brandová (nájemce hostince): 1909 povolena živnost hostinská a výčepnická; Františka Štréblová (nájemce hostince): 1920 povolena živnost hostinská a výčepnická
č.p. 30: Josef Klimíček (Družstvo Národního domu) 1897 otevřen hotel Národní dům; Marie Semkowiczová (nájemce hotelu 1907); Rudolf Hon (hostinský, nájemce hotelu 1908-18); Adolf Vaněk: 1919 Hotel Vaněk, později restaurace – do r. 1935
č.p. 31: Anton Mierka: 1867 hostinec (sídlem Geselligkeitsvereinu, tedy Sociálního klubu); Anton Mierka: 1871 výčep piva, vína, lihovin; Johanna Blaha: 1891 hostinec; Marie Dorňáková: 1909 povolena živnost hostinská a výčepnická; Augustin Hajzera: 1910 hostinec a řeznictví
č.p. 32: Salomon Werner (nájemce): 1871 výčep lihovin
č.p. 33: Karl Kladiva (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin; Vilém Bock (nájemce): 1891 hostinec U jelena; Petr Zbožínek (nájemce) 1910, Eduard Hlubík (nájemce) 1911, Josef Žmolík (nájemce) 1930, Friedrich Zeiss (nájemce) 1944; (1876 Zum Hirsch – hotel U jelena, majitel Wenzel Kudielka; 1906 hotel Antonín Přidal, majitel Antonín Přidal, 1908 majitel Antonie Přidalová; 1910 majitel Jan Hanslíček, 1919 Hotel Central, majitel Eduard Hlubík)
č.p. 34: Karel Kladiva: 1891 hostinec; František Kladiva: 1908 hostinec Jan Riemer (nájemce): 1920-37; Osvald Zápařka (nájemce): 1937-45; Stanislav Spáčil (nájemce/vrchní): 1945-53; hotel
Slavie - Osvald Riemer (vrchní): 1953-57 ulice Místecká, dříve Při hoře příkopní, pak Grabenberggasse:
č.p. 38: Hiazinth Blažek: 1871 výčep piva, vína, lihovin;
č.p. 40: František Schitavanz: 1871 výčep piva, vína, lihovin;
náměstí:
č.p. 41: František Bernhard: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
č.p. 42: Josef Busek: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
č.p. 45: Johann Kaluža (nájemce): 1871 výčep piva, vína, lihovin;
č.p. 46: František Busek: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
č.p. 47: Jan Guthan: 1869 výčep rosolky, 1870 Alexandrina Guthanová (dcera)
č.p. 48: Franz Wuschke: 1871 obchod s povolením prodeje lihovin v lahvích;
ulice U Brány, dříve Josefa Pura, lidově Za Fortňu:
č.p. 49: Johann Figar (nájemce): 1867 hostinec U černého orla, zv. Peklo (1840 – 1891)
OBRÁZEK:Východní část severní strany náměstí mezi roky 1911 a 1920. Zprava: čp. 34 – Hotel Kladiva, čp. 33 – Hotel Hlubík, čp. 32 – holičství, čp. 31 – hostinec U Hajzerů, čp. 30 – hotel Národní dům.
Fotografie k článku pochází ze sbírky Františka Andrleho.
