Druhá linie Freudova myšlenkového vývoje je charakterizována protikladem mezi vysokou problematičností po vědecké stránce a světovým ohlasem, který vyvolala. Ve všech sporech o Freuda a jeho učení jde především o analýzu a zhodnocení Freuda jako psychoanalytika. Situace mladého specialisty pro nervové choroby nebyla záviděníhodná. Freudův návrat do Vídně neznamenal jen rozloučení s neurologií, nepochopení, ale také několik radostných okamžiků. 25.dubna 1886, v čase velikonočních svátků, zahájil praxi sice v nejlepší lékařské čtvrti Vídně, v Radhausstrasse č.7, ale jinak jeho hmotné poměry byly dosti stísněné. V těchto prvních letech se jeho plat v nemocnici rovnal přibližně mzdě rozsvěcovače pouličních lamp. Je pochopitelné, že úspěch či neúspěch jeho lékařské praxe byl pro něho existenční otázkou, na níž závisel osud jeho i jeho rodiny.
Pod vlivem svých zkušeností z Francie začal roku 1887 užívat hypnózy. Od samého začátku, a zejména od studia knihy H. Bernheima „Sugesce a její terapeutické požití“, věřil v pravost hypnotických jevů. Na rozdíl od fyzikální terapie měl s hypnotickou sugescí daleko lepší výsledky, takže po několika rychle vyléčených případech se o něm začala šířit pověst, že je zázračným lékařem a pacienti se jen hrnuli. Avšak i zde jej čekalo časem zklamání. Tzv. zázračná vyléčení byla přechodná.
Podstatný vliv na další vývoj Freudových názorů měla spolupráce s dr.Breuerem, židovským neurologem, který byl o něco starší než Freud. Pouze s Josephem Breudrem ho pojilo pouto diskuse o možnostech sexuálních příčin hysterických záchvatů. Byl autorem tzv. katarzní metody při léčení hysterie. Spíše lze obecně říci, že autorem této metody byla jedna pacientka, která o svých obtížích zcela podrobně a upřímně mluvila , tak tyto symptomy mizely. Nazvala to „the talking cure“ (léčení slovem). Aby napomohl vybavování těchto nepříjemných asociací, uvedl ji dr.Breuer do hluboké hypnózy a dal jí vyprávět o těchto zážitcích. Breuer však, jakmile zpozoroval, že pacientka si vytváří vůči němu silný citový vztah, obával se žárlivosti své manželky, a proto od této metody upustil. Naproti tomu Freud se domníval, že Breuerův objev má zásadní význam, neboť vede k odhalení psychických traumat. Freud tedy začal Breuerův objev teoreticky zpracovávat a tuto techniku uplatňovat a rozvíjet. Své poznatky shrnul společně s Breuerem do „Studií o hysterii“ (Vídeň 1895). Kniha o hysterii dodnes neztratila svůj význam. Je založena na přesných klinických pozorováních, zdůrazňuje význam emocí a rozdíl mezi vědomými a nevědomými psychickými procesy. Vyvolala již nám známé „rozbouření vod“ lékařské akademie. Katarzní metodu přeměnil Freud v metodu volných asociací.
Metoda volných asociací není výtvorem Freudovým v tom smyslu, že by byl prvým, kdo přišel na myšlenku analýzy nápadů a zdánlivě zcela nahodilých spojení objasňovat motivační a jiné struktury osobnosti. Freud však byl prvý, kdo na půdě psychopatologie použil volných asociací k systematické exploraci a zároveň i k terapii některých psychických poruch. Určitý podíl na vytváření této techniky mají i reakce pacientek samotných. Například při zastavení proudu asociací používal Freud původně tlak na čelo, nebo kladl otázky. Jedna pacientka prohlásila, že ji tato metoda lékaře ruší při vlastním myšlení. Freud postupně odstranil tyto prvky a z původní hypnózy zůstala vlastně jen poloha v leže na gauči, která se zachovává v psychoanalýze dodnes. Neméně důležité bylo zjištění, že úspěchy léčby závisí ve vysoké míře na osobním vztahu lékaře a pacienta.
Obecný návod „jak na to“ lze říci takto: řeknu vše, co mi běží hlavou. Všechno, i to zcela nesmyslné, nepatřičné, nevhodné. I to, co očividně nesouvisí s tím, o čem právě hovoříme. Vyslovím nahlas i naprosté absurdity a vzdám se automaticky se vnucující sebekritiky. Není to tak jednoduché, protože verbální výpověď každého člověka je nepřetržitě, bez jeho vědomí, kriticky kontrolována racionálními a předsudečně působícími zpětnovazebními mechanismy. Velké kontrole podléhají i verbální projevy agresivity, příliš silné emoce a takové projevy, které by silně zranily sebeúctu a narušily drahocennou narcistickou fasádu osobnosti. Zdráháme se vyslovit myšlenky a představy, které by nás ponížily, znehodnotily, zesměšnily a ztrapněly. Takže ono tak zdánlivě jednoduché pravidlo volné asociace je ve skutečnosti obtížně proveditelný úkol, nepřetržitě cenzurovaný různými obranými mechanismy, vytěsněním. Proti spontánně se objevujícím myšlenkám najednou strmí nepřekročitelné svahy odporu, díky němž se volná asociace protlačí do vědomí jen částečně nebo vůbec ne. Klíče k pochopení skryté motivace nacházíme na místech, kde silně prožíváme volně plynoucí úzkost, strach, stud, duševní bolesti, pocity viny a právě tam se nám otevírají dveře k pravému a falešnému já. Svědectvím tohoto úsilí po nové lékařské psychologii je rukopis tzv. „Projektu“ napsaný v létě 1895 (vyšel v anglickém překladu teprve v roce 1954). Projekt se pokouší o ryze přírodovědecké pojetí psychologie. V „Projektu“ provádí Freud kromě toho rozlišení tzv. primárních a sekundárních pochodů.
Primární pochody jsou jakoby netlumené, spontánní, volně plynoucí, zatímco sekundární se vyznačují brzděním, rozlišováním mezi vnějšími a vnitřními podněty. Rozdíl obou procesů se týká také způsobu odvádění psychické energie, neboť primární proces není zaměřen k realitě, ale produkuje např. halucinace, zatímco sekundární proces je zaměřen k objektu a uspokojení přání. Tento „Projekt“ má charakter myšlenkově bohatého pokusu, střídání spekulativních úvah s hlubokými postřehy, a ukazuje, jak pomocí přírodovědecké terminologie se Freud začíná probojovávat k řešení některých z centrálních problémů člověka, zejména problému vztahu mezi psychickým a mozkovým na straně jedné a vnějším a vnitřním na straně druhé. Některé z významných tendencí Freudova myšlení jsou zřejmě svéráznou reprodukcí názorů, které se šířily v té době ve vědeckých kruzích a mezi filozofy.
Devadesátá léta jsou pro Freuda obdobím vnější izolace a koncentrace na ideový zápas o koncepci klinické psychologie. Potřeby ideové výměny s přátelskou a zároveň do určité míry autoritativní osobou vedla Freuda k několikaletému velmi intenzivnímu styku s lékařem a biologem W.Fliessem. Freuda spojovalo s Fliessem jednak vysoké hodnocení úlohy sexuality v lidském životě, dále tendence vykládat psychické ze somatického a biologické z fyzikálněchemického hlediska. Určitou roli hrála i okolnost, že Freudovy neurotické obtíže se v devadesátých letech zhoršily, takže vrcholná doba produkce psychoanalytických idejí spadá vjedno se zostřením Freudovy neurózy. Touha po uznání a obdivu a jiné citové motivy byly u Freuda tak mocné, že jeho schopnost pracovat v té době podstatně závisí na vztahu k tomuto příteli a na jejich vzájemných setkáních. Fliess se pokoušel objevit a matematicky formulovat periodicitu životních cyklů a mimo jiné nalézt dny, v nichž je početí vyloučeno. Suverenita, s níž Fliess vystupoval se svými numerologickými konstrukcemi, musela Freudovi nesmírně imponovat. Jinak je dost podivné, že tyto dvě tak odlišné osobnosti vytrvaly po deset let ve vzájemném obdivování a vychvalování, než je spor o prioritu myšlenky periodicity životních jevů nakonec natrvalo znepřátelil.
Koncem devadesátých let se Freud pokusil o autoanalýzu započatou roku 1897. Sám trpěl po celý život kromě kataru nosu a migrén neznámého původu i řadou neurotických příznaků, která se zhoršovaly nebo zlepšovaly v závislosti měnících se okolnostech života. Zároveň se stále častěji dostával do podivných stavů, které mu sice zcela neznemožňovaly vykonávat lékařské povolání, avšak značně jej znepokojovaly. Velké trápení zakladateli psychoanalýzy přinášela jeho náruživá závislost na nikotinu. Bez doutníku si Freuda ani nedovedeme představit. Kouřil náruživě a nepřetržitě. Když za první světové války došly ve Vídni zásoby doutníků, propadl trudnomyslnosti a neurotické symptomy se rozjely na plné obrátky. Freud se nemohl, ale nechtěl své nikotinové závislosti zbavit. Kouřit nepřestal ani po opakovaných operacích horního patra a čelisti, kde bylo nutno chirurgicky odstranit novotvary zhoubného bujení. Kvůli rakovině úst měl velkou protézu, která mu způsobovala značné bolesti. Freud nepřestal kouřit, protože věděl, že v průběhu každého individuálního života je slast potlačována strastí, pohoda bolestí, zdatnost ochablostí. Autoanalýza, kterou v té době započal a kterou v určité formě prováděl až do konce života, byla pokusem použít některé poznatky psychoanalytické terapie, zejména metody volných asociací a rozboru snů, na sebe sama. Hlavním materiálem této autoanalýzy byly vzpomínky z dětství a dále sny. Freudova autoanalýza trvala v intenzivním podobě přibližně dvě léta. Některé fragmenty z ní, zejména rozbor snů, publikoval Freud ve svých spisech, především v díle „ Výklad snů“ z roku 1900, které se stalo pravděpodobně nejvýznamnější psychologickou knihou 20.století. Analýza snů byla hlavní metodou Freudovy autoanalýzy a také později při formulaci psychoanalytické metodiky ji Freud postavil na přední místo jeho „královskou cestu k analýze nevědomých procesů“. Nicméně zůstává biografickým faktem, že autoanalýza byla jedním z nejhlubších zážitků Freudova života, že se po ní cítil daleko lépe, byl vyrovnanější a také sebejistější ve vnějším vystupování. Když se Sigmund Freud rozhodl hlouběji porozumět nemocné lidské duši, uvědomil si, že nejdříve by měl poznat sám sebe. V historii měl málo předchůdců, i když nápis nad delfskou věštírnou, „poznej sám sebe!“, nabádal k takové cestě každého. Použil k tomu několika inspirativních zdrojů. Z doby renesanční na Freuda hluboce zapůsobil Michel de Montaigne svými Esejemi, který žijící ve věži svého venkovského sídla, obklopen velkou knihovnou, se dokázal zadívat do svého nitra a tam pozorovat žádostivost, sobectví, neukojitelnost vášně, touhou bořit i potřebu intimního přátelství, zároveň však velkou úzkost, strach ze smrti, zjišťující pochybnosti.
Montaignovy Eseje jsou prvním moderním dílem introspektivní psychologie. J.Gedö (1903-1987), psychoanalytik maďarského původu, pokládá Montaigna za humanistického předchůdce Sigmunda Freuda. Montaigne pracoval formou biblioterapie: namátkou vytáhl knihu z knihovny, začal jí listovat, až ho zaujala určitá pasáž, myšlenka, stránka, nad níž setrval v zamyšlení a sebereflexi. Takovým způsobem práce s textem možná předjímal metodu volných asociací. S upřímným pohledem do vlastního nitra se setkáváme i u J.J.Rousseaua v díle Vyznání. Analýza u Freuda se opírala o volný, vnitřně necenzurovaný tok myšlenek, obrazů, představ, fantazijních útržků, ale i psychosomatických příznaků, kterými tělo signalizuje to, co má ve skutečnosti psychické příčiny. Zkrátka řečeno, kdo se jednou naučí naslouchat sobě samému, už nemůže sám se sebou přestat komunikovat. Žádný psychický podnět, byť by byl sebenesmyslnější a zněl zcela absurdně, není ponechán v izolaci a není odmítnut jako náhodný, nelogický, nepatřičný, irelevantní. Psychoanalýza není tudíž jen nějaký nahodilý rozbor, ale v druhém, vyšším plánu představuje především skládání dohromady, nové přečtení fragmentů, které předtím nedávaly smysl. K tomu všemu slouží metoda volných asociací, objev vskutku epochální.
K topografickému modelu psychiky dospěl Freud studiem snů, chybných výkonů, vtipů a neurotických příznaků. Topografický model rozvrhuje psychiku na tři vrstvy: vědomí, předvědomí a nevědomí. Mezi vrstvami se nacházejí cenzurní bariéry a vytěsňující síly. Vědomí je téměř totožné s aktuální pozorností, stavem mysli, je to osvětlující kužel reflektujícího paprsku, zaměřující pozornost k obsahu mysli i k tomu, co a jak vnímám z okolního světa. Freud označil tento aktuální stav mysli systémem vědomí-vnímání. Extroverzní pohyb vědomí vnímá svět přirozený i sociální, kdežto introverzní zaměření se dotýká niterního duševního světa – myšlenek, fantazií, citového vnímání. Téměř všechno, co vnímáme, dokonce i podprahově, se vpisuje během individuální historie do nevědomí formou paměťových záznamů. Nic není ztraceno a všechny prožitky musí být znovu zpřítomněny. Často ve zhuštěném a přepracovaném tvaru. Proto působí jako cizorodé elementy. Mezi vědomou rovinou prožívání a nevědomým vládne předvědomí. Odpočívadlo na cestě tam a zpátky, z vědomí do nevědomí i nazpět. Předvědomí je potenciální vědomí – zde probíhá již zmíněná cenzura, tady se představuje a odívá do slov. Obsahy předvědomí jsou jen napůl řízeny logikou a rozumem. Předvědomí se ovšem také obrací cenzurním tlakem na druhou stranu, k nevědomí. Nepřijatelné obsahy či formy k vědomí nepropouští. Z každého pravidla existují výjimky a tak je tomu i v případě cenzorního předvědomí. Například ve spánku, když je vědomí utlumeno a předvědomí ztrácí sílu: pak nevědomé obsahy mysli snadno pronikají do snového děje a tím vědomého zpracování snu. Předvědomí je kontrolní předpokoj. Funguje jako ostražitá sekretářka, ochraňující vědomí před bolestivými trapnostmi, před možnostmi zranění, před vším, co by nás mohlo uvést do rozpaků a znejistit. Připočteme-li k cenzurním silám ještě sociální vlivy, pak máme před sebou obraz plný uspokojivých i hrůzných barev, a ty všechny musí předvědomí uvádět do souladu se snesitelným pocitem já a tlakem pudových potřeb.
Mezi chybné výkony patří drobné výpadky naší paměti, na kterou se rádi vymlouváme, zapomínání jmen nesympatických osob atd. Chybné výkony dokumentují cestu k poznání dynamiky topografického nevědomí. Nevznikají dílem náhody ani nemotivovaným souběhem okolností. Naopak, jsou výsledkem tlaku a srážky konfliktních sil mezi vědomím plánem činnosti a nevědomou motivací. Zrcadlí napětí nitroduševních sil. Rozpor mezi tím, co chceme a zároveň nechceme. V chybných výkonech spolu soupeří dvě síly, potlačovaná a potlačující , vytěsněná a vytěsňující. Chybné výkony mohou být pokládány za nejpopulárnější důkaz psychoanalytické pravdy, která v podstatě chce lidem říci, že nejsou tak úplně pány a vládci sebe samých. Chybné výkony jsou totiž spontánní jen na první pohled. Jsou determinovány střetem protikladných sil, z nichž jen částečně si jednu uvědomujeme.
Nejvýznamnější knihou Sigmunda Freuda je Výklad snů (Traumdeutung). Základní kámen psychoanalýzy. Nejcitovanější dílo v oblasti psychologie a psychiatrie ve dvacátém století na celém světě. Daleko za ním pokulhává I.P.Pavlov a William James, C.G.Jung se umístil až na desátém místě. K Výkladu snů měl Freud hluboce osobní vztah a také v něm na sebe hodně prozradil. Své ambice, úzkosti, frustrace, pocity velkoleposti, ale i méněcennost. Dílo o snech vzniklo jako tvořivá odpověď na nejbolestnější ztrátu, kterou ve svém životě prožil, jako reakce na úmrtí otce Jakuba. Pracoval na něm deset let. Zastává zde názor, jako jiní, že se sny vyjadřují symbolicky a jsou výrokem našeho nevědomí. Ale dále říká, že sen má nezastupitelné místo ve fungování psychiky, v životě lidské duše, vždy tlumočí nějaký význam. Struktura díla je téměř dokonalá. Nejprve přichází fascinující přehled nejrůznějších názorů na sen v dějinách lidstva i v historii lidského poznání. Pak přichází rozbor konkrétních snů konkrétních osob. Navazuje výklad o skrytých mechanismech snového zpracování. Celá kniha sleduje hlavní cíl: ukázat, jak natolik rozumově a logicky nesrozumitelný útvar,sen včlenit do souvislostí bdělého života, ukázat na to, jak sen zobrazuje vnitřní architekturu citového a motivačního života. Nejdůležitější přichází závěr. Sedmá kapitola, nadepsaná K psychologii snových pochodů. Text je obtížný.Freud formuluje topografickou teorii lidské psychiky a zavádí pojmy vědomí, předvědomí, nevědomí, censuzy, vytěsnění, bariéry,psychická regrese, prvotní a druhotný proces, dynamickou koncepci lidské paměti. Díla o snu, vtipu a chybných výkonech jsou vyvrcholením prvního tvůrčího vrcholu Freuda a představují základy, na nichž je postavena nejen psychoanalýza, ale všechny další dynamické psychologie a valná část veškeré dnešní psychoterapie. Královská cesta v nevědomí byla nalezena.
Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek