BUČEK Josef Ignác

 

(6. 5. 1741, Příbor – 26. 3. 1821, Praha)

Obor působení: univerzitní profesor, politolog, ekonom
Místa působení: Praha
V Příboře navštěvoval piaristické gymnázium. V Olomouci absolvoval filosofii. Práva studoval na univerzitě ve Vídni, kde byl žákem Josefa Sonnenfelse, teoretika a ideologa tereziánského a josefinského absolutismu. (Základem pro Sonnenfelse, ale i pro právovědce K. A. Martiniho ad., byly myšlenky francouzských filozofů o společnosti, státu a politice, přizpůsobené potřebám rakouské monarchie.)

V r. 1776 jej císařovna Marie Terezie povolala na místo profesora politických a kamerálních věd na nově zřízené katedře pražské Filosofické fakulty. Na Filosofické fakultě a Pedagogické fakultě pak (do r. 1808) vykládal politické vědy, ekonomii, přirozené právo (tyto disciplíny se – spolu s etikou – počítaly do praktické filozofie), obchodní a finanční vědy. Přednášel podle Sonnenfelsovy učebnice Grundsätze aus der Polizei – Handlung– und Finanz-Wissenschaften (1765). V letech 1776–81 byl rovněž (prvním) profesorem zemědělských věd na pražské univerzitě. Byl členem Vlastenecké hospodářské společnosti (Společnosti ke zvelebení hospodářství a svobodných umění), ustavené dvorským dekretem Marie Terezie z r. 1767.

Podobně jako Sonnenfels patřil J. I. Buček ke škole tzv. populacionistů, podle níž je jedním ze základních cílů státní politiky růst počtu obyvatel státu. (Kritikem této koncepce na pražské univerzitě byl K. J. Seibt.) Po svém příchodu na pražskou univerzitu se stal jedním z prvních učitelů její Filosofické fakulty, kteří nebyli jezuity. Jeho katedra patřila k těm, které „dostala pražská filozofie po první tereziánské reformě a které byly při svém vzniku poznamenány naléhavými potřebami společnosti, rozvíjejícího se obchodu a průmyslu a v neposlední řadě i požadavky absolutisticky se organizujícího státu na odborné vzdělání inteligence pro administrativu“ (Dějiny UK). Vydal řadu ekonomických spisů.

Kniha: Abhandlung von der Polizei (1778)…ve své době velmi oceňovaná práce

BUZEK Bonifác

 

(31. 1. 1788, Příbor - 21. 6. 1839, Brno)

Obor působení: univerzitní profesor, spisovatel, filosof
Místa působení: Vídeň, Litomyšl, Příbor, Brno

Tento velký vlastenec byl členem piaristického řádu (vstoupil do něho r. 1805 v Lipníku). Vyučoval na řádových gymnáziích v Mostu, Ostrově, Litomyšli (1822–26; byl zván "litomyšlským Bolzanem"), Příboře (1826–29), Kroměříži, Strážnici, Mikulově (1836–39). Byl i profesorem na tereziánské akademii ve Vídni. Z Vídně byl díky svému svobodomyšlenkářství přeložen do Litomyšle. Zapojil se do obrozeneckých aktivit. Podnětně ovlivnil a světonázorově formoval mnohé české buditele (Období působení v Litomyšli zachytil Alois Jirásek v kronice "U nás" i ve vzpomínkách "Z mých pamětí").  Zvláště blízký byl mladému F. M. Klácelovi, jehož první publikace Mostek a Dobrověda zachycují Buzkovy názory. Výuku filozofie chápal jako své životní poslání.

Osou jeho práce byla etická problematika, vycházející z nejlepších osvícenských zásad a z jacobiovské filozofie citu. Výchozím bodem jeho koncepce je přesvědčení o existenci vyššího duchovního světa, který je základem veškerého dění a je vystavěn na principu svobody. Odtud pak vychází Buzkovo učení o svobodě poznání, jež je těžištěm filozofie, a o svobodě svědomí. Tomuto principu se podřizuje i sociálně politická sféra. Buzek odmítal otroctví i nevolnictví v jakékoli formě, požadoval právo na svobodné povolání, rovnost všech občanů před zákonem. Měl za to, že hodnota jedince spočívá v jeho charakteru a nikoli ve vnějších hodnostech. Podle M. Trapla měl Buzek zanechat v rukopise několik filozofických prací, dnes asi už ztracených.

VOLNÝ Tomáš Řehoř

ŘEHOŘ VOLNÝ 

(20. 12. 1793, Příbor - 3. 5. 1871, Rajhrad)

Obor působení: vlastivědný spisovatel, topograf
Místa působení: Rajhrad, Brno

Navštěvoval gramatikální školu, ve studiu pak pokračoval v humanitních třídách. Po rozhodnutí, věnovat se dále studiu dějin a topografie Moravy, odešel na lyceum do Olomouce a později na teologii do Brna. Zde vstoupil do benediktinského řádu v Rajhradě, v roce 1820 byl ustanoven profesorem filologie a dějin na filozofickém ústavu v Brně. Začal vydávat sborník pro dějiny Moravy a Slezska, ve volném čase cestoval po Moravě.

V roce 1842 odešel do kláštera, aby se mohl nerušeně věnovat své práci na dalším topografickém díle. Vydávat je začal až po třináctiletém studiu v roce 1855.

Za svou činnost získal četná vyznamenání, byl jmenován h. c. pražské univerzity, členem vídeňské akademie věd a čestným členem Vlasteneckého muzea král. českého v Praze.

Topografická díla Řehoře Wolného zůstávají dodnes základním pramenem k poznání kulturního obrazu a památek Moravy v první polovině 19. století. Právem je pokládán za otce moravského místopisu.

Z jeho díla:

Die Markgrafschatt Mähren (r. 1830 1. díl, 6. svazek dokončen v r. 1842)
Kirchliche Topografie von Mähren (r. 1855 počátek vydávání 9dílného díla)

+ množství kratších topograficko historických článků a statí...

 

zdroj: www.wikipedia.org

ULRICH Josef


(7. 2. 1815, Příbor - 22. 7. 1867)

Obor působení: malíř
Místa působení: Nový Jičín, Příbor

Vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni. Stal se profesorem na piaristickém gymnáziu v Příboře. Žil nějakou dobu v Novém Jičíně, maloval zde oltářní obrazy. Namaloval pohledy na Příbor, Štramberk a Hukvaldy.

Jeden z jeho obrazů je umístěn ve štramberském kostele.

Z jeho díla:

Výjevy z dějin Příbora (1864)
Učedníci v Emauzích

zdroj: MIC Příbor

KARLSEDER Kašpar


(6. 1. 1822, Schaffetschlag - 19. 2. 1897, Příbor)

Obor působení: stavitel, architekt
Místa působení: Příbor

Do Příbora se přistěhoval v roce 1850 z Rakouska. Z počátku pracoval jako c.k. cestmistr, později si založil stavební firmu.
Byl nejvýznamnějším architektem města Příbora 19. století.

Jeho umělecká tvorba měla vysokou architektonickou úroveň, což platí zejména pro jím navržené a realizované historizující fasády měšťanských domů na náměstí Sigmunda Freuda. Kašpar Karlseder se uplatnil jako mimořádně schopný a plodný architekt, a měl zcela zásadní přínos na výstavbě Příbora ve druhé polovině 19. století. Navrhl a realizoval zde přes dvěstěpadesát objektů, především rodinných domů. Projektoval a stavěl textilní továrny (např. pro firmy Johann Raschka, Ignaz Fluss, Russo&Finzi), provedl přístavby Piaristické koleje, navrhl regulační urbanistický plán centra města, realizoval opravy příborských kostelů. Je autorem projektu silnice do Závišic, městského vodovodu, městské kanalizace, splavu na řece Lubině a mlýnského náhonu v Příboře - Klokočově.
Významně se uplatnil i v regionu. Navrhl například tovární objekty továren Josefa Parmy v Tiché a Adolfa Rašky v Kopřivnici. Postavil obecnou školu a farní budovu v Kopřivnici, obecnou školu v Hájově, větrný mlýn v Libhošti, obecnou školu v Bartošovicích, navrhl nový hřbitov v Kopřivnici.

Byl městským stavitelem v Příboře, technickým znalcem, městským radním a členem stavební komise. Stál u zrodu Hasičského sboru v Příboře a finančně přispíval na jeho provoz. Za zásluhy při zřízení sboru byl jmenován jeho čestným členem.
V Příboře založil v roce 1868 cihelnu, a v roce 1870 pilu.
Oženil se 27. 11. 1851 s Marií Šimkovou, se kterou měl šest dětí.
Byl vynikající kreslíř. Jeho dochované kresby a technicky precizně zpracované stavební plány vypovídají o vysoké úrovni stavitelství a architektury v regionu ve druhé polovině 19. století.
Je pochován na starém hřbitově v Příboře.

zdroj: MIC Příbor

FREUD Sigmund, Prof. MUDr.

Sigmund Freud Příbor(6. 5. 1856, Příbor – 23. 9. 1939, Londýn)

Obor působení: medicína – fyziolog, neurolog, psycholog
Místa působení: Vídeň, Paříž, Nancy

 

Více informací naleznete zde: freud.pribor.cz

 

Sigmund Freud, významný psycholog, tvůrce a zakladatel psychoanalýzy - zkoumání psychologických příčin duševních poruch. Zajímal se o výklad snů, lidské vědomí i nevědomí. Již během svého života získal četná mezinárodní ocenění.

Sigmund Freud prožil v Příboře necelá tři léta svého života. Roku 1859 se rodina přestěhovala přes Lipsko do Vídně, kde následně strávil téměř celý život až do posledního roku, kdy byl nucen emigrovat do Anglie. V sedmnácti letech ukončil střední školu a rozhodl se věnovat vědě. Pro vídeňského žida bylo však studium "čisté" vědy vyloučeno. Židům bylo tehdy umožněno studovat pouze obchod, práva a medicína. Rozhodl se pro medicínu a na podzim roku 1873 vstoupil na vídeňskou universitu. Většinu času strávil ve fyziologické laboratoři pod vlivem profesora Ernsta Brücka. V roce 1876 byl přijat do Brückova Fyziologického ústavu jako vědecký pracovník. Zde zkoumal histologii nervových buněk a za pět let shromáždil důležité poznatky, které shrnul v řadě statí. V roce 1881 konečně dosáhl doktorátu, jeho život se tím však prozatím nezměnil, neboť nespěchal se zahájením lékařské praxe a pracoval dále ve vědecké činnosti na Fyziologickém ústavě.

Po zasnoubení s Martou Bernaysovou se v červenci roku 1882 rozhodl nastoupit tříletou praxi ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zde přešel z oddělení interní chorob na psychiatrickou kliniku Theodora Meynerta, kde nasbíral psychiatrickou praxi léčením pacientů, ať už trpěli vnitřními či duševními chorobami. Později se chtěl alespoň částečně vrátit k vědecké práci a byl přijat do laboratoře, kde se zabýval zkoumáním ontogenetického vývoje mozku, zvláště prodloužené míchy, od dětství až po dospělost. Díky publikovaným článkům si získal pověst významného neurologa. Roku 1885 splnil požadavky na místo soukromého docenta neurologie a přednesl veřejnou přednášku na téma "Medullární dráhy mozku". Nějaký čas strávil v Charcotově laboratoři v Salpetriere v Paříži, kde se studoval hysterii, zvláště ochrnutí, které tuto chorobu v některých případech doprovází.

Od této chvíle Freud dále pokračoval ve své neurologické práci a pátral po významu neviděného, dynamického traumatu jako po příčině funkční duševní choroby. Tomuto pátrání zasvětil čtyřicet let. Před odjezdem do Paříže nastoupil jako ředitel neurologické kliniky v novém ústavu pro dětské choroby ve Vídni.

Na jaře roku 1886 se oženil s Martou Bernaysovou a otevřel si ve Vídni soukromou praxi, která se specializovala na nervové poruchy. Sigmund Freud pracoval ve spolupráci s dalším vídeňským hypnoterapeutem, Josefem Breuerem, v přípravě a publikaci naučného článku, vydaného v roce 1893, který se později rozvinul do jejich publikace „Studia hysterie“, vydané v roce 1895.

Jeho zájem se nicméně ze zkoumání neurologicko-fyziologických příčin duševních poruch přesunul směrem ke zkoumání více psychologických příčin těchto poruch a roku 1896 vytvořil termín Psychoanalýza, tedy zkoumání psychologických příčin duševních poruch.
V roce 1899 byla publikována kniha „Výklad snů“. Sigmund Freud ji považoval za svoji nejdůležitější práci. Ačkoliv se ortodoxní medicínští profesoři ve Vídni dívali na jeho práci s hlubokým podezřením, v roce 1902 byl jmenovaný profesorem ve Vídni, a to z velké míry především následkem vděčnosti jednoho jeho vysoce vlivného pacienta.

V roce 1908 se skupina psychologů, kteří dohromady tvořili Vídeňskou asociaci psychoanalytiků, začala o Fredovy metody velice zajímat.
Psychoanalýza stále více získávala mezinárodní přijetí, především jako metoda psychologického vyšetřování. V roce 1908 navštívili delegáti z pěti zemí Freudovský psychologický kongres v Salzburgu. V roce 1909 byl Sigmund Freud spolu s Alfredem Adlerem a Carlem Gustavem Jungem pozvaný na přednášku na Clarkovu univerzitu ve Spojených státech. V roce 1910 byla založená Mezinárodní Psychologická asociace.
Adler a Jung se v Psychoanalytickém hnutí na jistou dobu s Freudem spojili.

V roce 1923 byla Freudovi diagnostikovaná rakovina čelisti. Během dalších 16ti let však nadále zůstal v Psychoanalýze produktivní a své zájmy také rozšiřoval do přidružených filozofických a kulturních záležitostí.
Další mezinárodní vývoj byl však již mnohem méně vítaný. Rakousko bylo díky seskupení do Hitlerovy velké Německé říše v nebezpečí a Hitlerem pak uprostřed března 1938 efektivně zabráno.
Přestože se zdá, že byl Freud osobně nereligiozní, on i jeho rodina byli nacisty velmi otevřeně klasifikováni jako Židé. A tak když viděli, že je prakticky nezbytné vyhnout se Hitlerovým neoprávněným zásahům na jejich svobodě, emigrovali do Anglie. Rodina se nakonec přestěhovala do Londýna. Freudovi bylo v této době již přes 80 let a žil zde už jen do 23. září roku 1939.

 

 

Výběr z bibliografie:

  • Budoucnost jedné iluze
  • O člověku a kultuře
  • O sobě a psychoanalyse
  • Práce k sexuální teorii a k učení o neurosách
  • Přednášky k úvodu do psychoanalysy. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalysy
  • Psychoanalytické chorobopisy
  • Studie o hysterii
  • Totem a tabu; Vtip a jeho vztah k nevědomí
  • Tři úvahy o sexuální teorii
  • Úvod do psychoanalysy. Přednášky
  • Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci