František Marušan: Dirigent, Pedagog a Kronikář Příborského Hudebního Života (1919–1990)

1. Úvod a Formativní Léta

František Marušan se narodil 20. října 1919 v Příboře na Moravě. Jeho život, který se uzavřel v roce 1990, byl živoucím důkazem toho, jak hluboký vliv může mít jeden člověk na kulturní a vzdělávací prostředí svého regionu. Marušan nebyl jen hudební pedagog; byl to dirigent, sbormistr, hudební historik, kritik a neúnavný vlastivědný pracovník, který zasvětil svůj čas zachování a rozvíjení kulturního dědictví Příborska.

Mládí prožil v rodném městě, kde navštěvoval místní gymnázium. Zde již byly položeny základy jeho celoživotního zájmu o hudbu a humanitní obory. Po úspěšném složení maturity v roce 1938 se rozhodl pro pedagogickou dráhu. Vzdělání si rozšířil na učitelském ústavu v Ostravě a následně se zapsal na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně v roce 1939. Tyto studijní plány však byly brzy přerušeny.

2. Internace v Koncentračním Táboře Sachsenhausen

Vpád německých okupačních vojsk a uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 znamenaly pro Marušana prudké a tragické vyústění jeho studentských let. Byl zatčen a deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen (oficiálně Konzentrationslager Sachsenhausen).

Pobyt v táboře trval celých šest let. Tato děsivá zkušenost formovala nejen jeho charakter, ale paradoxně i jeho hudební směřování. Podle dobových svědectví a zpráv z tábora se Marušan aktivně podílel na organizování kulturního života mezi vězni. Zde, v podmínkách nesmírného strádání, založil a vedl táborové hudební těleso – Collegium vocale.

Collegium vocale a podobné kulturní aktivity měly pro vězně zásadní význam. Nejenže pomáhaly udržet morálku, ale představovaly i akt tichého odporu a zachování lidské důstojnosti. Marušanovo vedení tohoto sboru a orchestru, ať už v jakékoli podobě, mu pomohlo přežít a po osvobození v září 1945 se mohl konečně vrátit do vlasti. Způsob, jakým dokázal i v extrémních podmínkách rozvíjet a udržovat hudební činnost, svědčí o jeho obrovské vnitřní síle a neochvějné lásce k hudbě.

3. Poválečný Návrat, Studia a Politická Perzekuce

Po skončení druhé světové války se Marušan s vervou vrátil ke studiím. Zapsal se na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde se zaměřil na latinský jazyk a především na hudební vědu. Zde mohl konečně plně rozvíjet své akademické zájmy a připravovat se na profesionální hudební dráhu.

Jeho snahy však opět narazily na politické překážky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl v roce 1949 z kádrových důvodů vyloučen ze studií. Tato perzekuce, typická pro tehdejší režim, ho přinutila opustit akademickou dráhu a soustředit se na práci, kde by jeho "nežádoucí" minulost nebyla tak na očích. Musel se spokojit s pozicí učitele na základních školách.

Od tohoto momentu se Marušanova profesní dráha dělila mezi pedagogickou činnost a jeho rozsáhlou hudební a vlastivědnou práci. Působil jako učitel na menších školách na Příborsku a Novojičínsku, například ve Špilově, Vrbové, Sedlnicích a Štramberku (kde učil i na učilišti).

4. Pedagogická a Regionální Vlastivědná Práce

V roce 1962 se konečně vrátil do Příbora, kde až do odchodu do důchodu v roce 1976 vyučoval na 25. ZDŠ Dukelská. Jako pedagog zanechal v regionu hlubokou stopu. Dokázal své studenty nadchnout pro hudbu a historii, a to i v době, kdy byla výuka umění často potlačována.

Kromě výuky se František Marušan aktivně věnoval regionální vlastivědě. Byl pilným kronikářem, muzejníkem a publicistou. Jeho nejvýznamnější příspěvky se týkají dokumentace hudební a folklorní tradice Příborska. Publikoval četné články v regionálních periodikách, například v časopise Rodná země. Mezi jeho cenné studie patří práce o hudební kultuře Novojičínska a o lidových písních. Je autorem studie „Lidové písně z Příborska“ (1957), v níž zaznamenal a analyzoval místní písňovou tradici, a podrobně se věnoval i dalším hudebním historikům spojeným s regionem.

5. Hudební Odkaz – Maestro Sboru a Orchestru

Přestože mu politická situace znemožnila akademickou kariéru, Marušan se nikdy nevzdal aktivního provozování hudby. Byl dirigentem a sbormistrem těles, která se stala pilíři příborského hudebního života.

• Pěvecké sdružení učitelů: Byl dirigentem tohoto významného regionálního sboru, který se staral o udržování sborové tradice.

• Komorní orchestr: Vedení Komorního orchestru mu umožňovalo věnovat se náročnější klasické hudbě a pracovat s instrumentalisty.

• Collegium vocale: Kromě sboru v Sachsenhausenu vedl Marušan i civilní Collegium vocale, které se specializovalo na historickou vokální hudbu, což odpovídalo jeho zájmům o hudební historii.

František Marušan byl člověkem, který žil pro hudbu. Vedl zkoušky, organizoval koncerty a byl duší místního kulturního dění. Díky jeho dlouholeté a neúnavné práci si Příbor uchoval bohaté kulturní zázemí, a to i přes složité politické období 20. století.

6. Závěr

František Marušan, který zemřel v Příboře v roce 1990, zanechal nezapomenutelnou stopu. Jeho život je příběhem pedagoga, který se nikdy nevzdal svých ideálů, hudebníka, který dokázal vést sbor i v koncentračním táboře, a vlastivědného pracovníka, který pečlivě dokumentoval a chránil hudební dědictví svého rodného kraje. Pro Příbor zůstává Marušan symbolem kulturní houževnatosti a lásky k tradici, která se projevovala v každé jeho činnosti. Jeho práce, ať už na základní škole, v archivech nebo za dirigentským pultem, obohatila životy tisíců lidí na Novojičínsku.

(6. 5. 1856, Příbor – 23. 9. 1939, Londýn)

Obor působení: medicína – fyziolog, neurolog, psycholog
Místa působení: Vídeň, Paříž, Nancy

Více informací naleznete zde: freud.pribor.cz

Sigmund Freud: Z Příbora ke zrodu psychoanalýzy

Dne 6. května 1856 se v malém moravském městečku Příbor (tehdejším Freibergu) narodil chlapec, který se měl stát jednou z nejvlivnějších a zároveň nejkontroverznějších postav moderní vědy a kultury – Sigmund Freud. Ačkoliv zde strávil pouhé první tři roky svého života, než se rodina kvůli otcovým obchodním neúspěchům přestěhovala do Vídně, je Příbor místem jeho zrodu, místem, které formovalo jeho nejranější, a podle jeho vlastního učení, nejdůležitější zážitky.

Vídeňská léta a studium

Většinu svého života prožil Freud ve Vídni, kde vystudoval medicínu se zaměřením na neurologii. Původně se věnoval výzkumu nervového systému, ale postupně se začal čím dál více zajímat o psychopatologii. Klíčovým momentem bylo jeho studium u významného francouzského neurologa Jeana-Martina Charcota v Paříži, kde se seznámil s hypnózoujako metodou léčby hysterie. Po návratu do Vídně s touto metodou experimentoval, ale brzy ji opustil ve prospěch techniky, kterou nazval volná asociace. Pacienti měli volně vyprávět o všem, co je napadne, bez ohledu na logiku či stud. Tento nový přístup se stal základním kamenem jeho revoluční teorie.

Zrození psychoanalýzy a studium nevědomí

Zkoumáním svých pacientů dospěl Freud k zásadnímu objevu: velká část duševního života člověka probíhá v nevědomí. Tuto oblast přirovnal k obrovskému ledovci, kde nad hladinou pluje jen malá část (vědomí), zatímco drtivá většina (nevědomí a předvědomí) zůstává skrytá. Nevědomí je podle Freuda úložištěm potlačených přání, traumat a pudových sil, které mají obrovský vliv na vědomé jednání a mohou být příčinou neuróz.

V roce 1896 poprvé použil termín „psychoanalýza“ pro svou metodu léčby a svou psychologickou teorii. Mezi jeho klíčová díla, která představila jeho myšlenky světu, patří:

• Výklad snů (1900): Zde představil sny jako „královskou cestu do nevědomí“ a nastínil, jak se v nich projevují potlačená přání (zejména sexuální).

• Psychopatologie všedního života (1901): Popisuje tzv. chybné úkony (Freudovské přeřeknutí, zapomínání), které jsou rovněž manifestací nevědomých obsahů.

Freud vyvinul model lidské psychiky, tzv. strukturální model, složený ze tří složek:

1. Id (Ono): Nejprimitivnější část, sídlo základních pudů (zejména sexuálního pudu Libida a pudu smrti Thanata). Řídí se principem slasti a usiluje o okamžité uspokojení.

2. Ego (Já): Vyvíjí se z Id vlivem interakce s realitou. Řídí se principem reality, snaží se zprostředkovat mezi Id a vnějším světem.

3. Superego (Nadjá): Zahrnuje morální pravidla, svědomí a ideály, které si jedinec osvojuje během výchovy a socializace.

Vliv a odkaz Příboráka

Freudovy myšlenky o lidské sexualitě, roli dětství (např. Oidipovský komplex) a především o existenci nevědomívyvolaly obrovskou vlnu kontroverze, ale zároveň pronikly hluboko do západní kultury a myšlení. Jeho odkaz dalece přesahuje psychoterapii; ovlivnil literaturu, umění, sociologii a filozofii 20. století.

Ačkoli byl v roce 1938 nucen uprchnout před nacisty do Londýna (kde v roce 1939 zemřel), jeho rodné město Příbor na něj nezapomnělo. Dnes se v jeho rodném domě nachází Muzeum Sigmunda Freuda, které připomíná jeho rané dětství a přínos pro světovou vědu. Před domem stojí netradiční měděná socha – replika jeho slavné psychoanalytické pohovky, symbolizující jeho celoživotní práci.

Sigmund Freud, i přes všechny kritiky jeho teorií, zůstává gigantem, který přinutil lidstvo k sebereflexi a k hlubšímu zamyšlení nad skrytými silami, jež řídí naše chování.

(9. 7. 1862, Příbor - 27. 11. 1936, Brno)

Obor působení: historik, historiograf, archivář
Místa působení: Brno

Berthold Bretholz: Archivář, Historiograf a Kontroverzní Vizionář Moravy

Berthold Bretholz, narozený jako Salamon Berthold Bretholz (9. července 1862 v Příboře – 27. listopadu 1936 v Brně), byl jedním z nejvýznamnějších a zároveň nejkontroverznějších česko-německých historiků, archivářů a editorů první třetiny 20. století. Jeho profesní dráha, spojená především s moravskou metropolí Brnem, je příkladem špičkové vědecké erudice propojující archivní správu, kritické vydávání pramenů a syntetickou historiografii. Jeho životní příběh je však tragicky poznamenán politickým vývojem, na který sám svými teoriemi, paradoxně, částečně přispěl.

Vzdělání a Kariéra v Brně

Bretholz pocházel z židovské obchodnické rodiny. Po absolvování gymnázia v Bílsku (dnešní Polsko) studoval historii, filozofii a práva na Vídeňské univerzitě, kde se později – zřejmě i kvůli kariérním vyhlídkám – zřekl judaismu a konvertoval k protestantské víře. Absolvoval prestižní Institut pro rakouský dějezpyt (Institut für Österreichische Geschichtsforschung), kde získal vynikající metodologické základy v pomocných vědách historických.

Na Moravu přišel v roce 1892, kdy byl jmenován moravským stavovským historiografem. V Brně se následně jeho profesní život propojil s archivy. V letech 1895–1918 vedl brněnský městský archiv a od roku 1899 působil v Moravském zemském archivu, který pod jeho vedením (1909–1926) proměnil v centrální a moderně uspořádané pracoviště pro celou Moravu. Jeho erudice mu zajistila i pedagogické působení, když po roce 1909 přednášel dějiny a pomocné vědy historické na Německé vysoké škole technické v Brně. Bretholz se vyznačoval velkým jazykovým nadáním, ovládal kromě němčiny i češtinu, latinu, řečtinu a několik dalších jazyků.

Monumentální Dílo a Objevy

Bretholzovo dílo je rozsáhlé a má trvalou hodnotu především v ediční a archivářské oblasti. Byl neúnavným badatelem, který se zaměřoval na kritické vydávání pramenů, čímž zásadně přispěl k poznání moravských dějin:

• Ediční činnost: Zpracoval a vydal XIV. a XV. svazek monumentálního souboru Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, čímž jej dovedl do roku 1411. Jeho práce se vyznačovala mimořádnou precizností a důrazem na diplomatickou kritiku.

• Odhalení padělků: Jedním z jeho největších archivářských úspěchů bylo odhalení padělků listin, které do moravského diplomatáře vložil jeho předchůdce Antonín Boček. Tento akt, i když motivovaný vědeckou čistotou, vzbudil tehdy značné emoce.

• Metodologie: Vydal vlivnou příručku Latinská paleografie (Lateinische Paläographie, 1906), která sloužila jako základní učebnice pro archiváře.

Kontroverze: Teorie o Kontinuálním Osídlení

Největší kontroverze a kritiku vyvolaly Bretholzovy syntetické práce, zejména dvousvazkové Dějiny Moravy(Geschichte Mährens, 1893, 1895) a hlavně Dějiny Čech a Moravy (Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden 1306, 1912). Bretholz v nich rozvinul tzv. teorii kontinuálního (nepřetržitého) německého osídlení českých zemí.

Tato teorie tvrdila, že:

1. Německé obyvatelstvo v českých zemích nepochází pouze z kolonizace ve 13. století, ale je potomkem původního germánského obyvatelstva (Markomanů a Kvádů), které zde žilo už před příchodem Slovanů.

2. Čechy a Morava tak měly vždy trvalý německo-slovanský charakter.

Touto koncepcí přímo polemizoval s českou historiografií, především s Palackého pojetím dějin. Jeho teze byla v podstatě odmítnuta většinou odborné komunity – nejen českými, ale i německými historiky.

Tragický Konec a Zneužití Odkazu

Po vzniku Československa, ve kterém se Bretholz – jako exponent starého rakouského zřízení a německé kultury – necítil komfortně, se marně snažil najít akademické uplatnění v Německu či Praze. Přestože byl židovského původu, jeho teorie o kontinuálním německém osídlení byla po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu ve 30. letech cynicky zneužita nacistickou ideologií jako „vědecký“ podklad pro nároky na český prostor a myšlenku Drang nach Osten.

Pro Bretholze, který věřil v německou kulturu a její přínos, znamenal vzestup nacismu a jeho antisemitismus rozpad celého světa, jemuž věřil. Nacistický režim jeho jméno kvůli židovskému původu z historiografie vymazal, ale jeho myšlenky zneužíval. Bretholz se s tímto vývojem nedokázal vyrovnat. Dne 27. listopadu 1936 spáchal v Brně sebevraždu.

Berthold Bretholz tak zůstává v dějinách Moravy jako postava s mimořádnými vědeckými zásluhami, která však svou prací nevědomky přispěla k ideologickému podkladu pro pozdější tragické události, jichž se sám stal jednou z prvních obětí.

Zdroj fota: encyklopedie.brna.cz

(21. 7. 1867, Příbor - 19. 7. 1959, Dvorce)

Obor působení: lékař, paleontolog, přírodovědec, vlastivědný spisovatel
Místa působení: Brno, Příbor, Olomouc

Mauric Remeš (1867–1959)

• Narození a smrt: Narodil se 21. července 1867 v Příboře, zemřel 19. července 1959 ve Dvorcích (okres Bruntál).

• Rodinné zázemí: Pocházel z vlastenecké rodiny lékaře Bedřicha Remeše v Příboře, který byl sám sběratelem zkamenělin.

• Vzdělání a profese:

  • Gymnázium začal studovat v Příboře a dokončil v Litomyšli.

  • V letech 1885–1891 studoval na Vídeňské lékařské fakultě a získal titul MUDr.

  • Většinu svého profesního života strávil v Olomouci, kde působil nejprve jako sekundární lékař v zemské nemocnici a porodnici (od 1892), později jako soukromý a od roku 1900 jako železniční lékař a šéflékař olomouckého ředitelství státních drah.

Vědecká a literární činnost

Ačkoliv byl profesí lékař, největšího uznání dosáhl v přírodních vědách a je považován za zakladatele moravské paleontologie.

• Paleontologie a Geologie:

  • Navázal na sběratelskou vášeň svého otce a jeho sbírku zkamenělin několikanásobně rozšířil.

  • Vědecky se zaměřoval na paleontologický a geologický vývoj Moravy. Hlavními tématy jeho studia byla fauna štramberských vápenců (tzv. štramberský tithon) a čelechovický devon.

  • Společně s R. Kettnerem jako první objevili silur na Moravě u Stínavy.

  • Společně s Josefem Augustou vydal v roce 1936 první učebnici paleontologie s názvem Úvod do všeobecné paleontologie.

• Historik a publicista:

  • Byl velmi vědecky a literárně plodný, napsal přes 550 článků, studií a knih.

  • Věnoval se i historii lékařství (např. Z dějin očního lékařství na Moravě a Slezsku).

  • Byl autorem beletristických a cestovatelských prací a působil i jako vlastivědec. Svému rodnému městu věnoval knihu Obrázky z dávných dob, kde zaznamenal život v Příboře na přelomu 18. a 19. století.

• Společenská činnost: Byl aktivní kulturní osobností v Olomouci a dlouholetým předsedou Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci.

Za své zásluhy získal v roce 1947 čestný doktorát přírodních věd (RNDr. h.c.) na Karlově univerzitě. Většinu svých rozsáhlých sbírek daroval Vědecké knihovně v Olomouci a Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze.

Výběr z bibliografie:

• Zbytky ještěra z vrstev veřovských (1896)
• Jeskyně v devonském vápenci u Předmostí (1901)
• Štramberský tithon (1904)
• Přehled zeměpisný a přírodovědecký okresu Příborského (1917 s Ferd. Pokorným)
• Čelechovský devon (1923 s Radimem Kettnerem)
• Pavlovské kopce (1929)
• Příspěvky k balneologii Moravy a Slezska (1929)
• Dodatky ke geologické mapě okolí olomouckého a poznámky k některým listům sousedním (1933)
• Z dějin přírodovědy na Moravě a ve Slezsku
  
  

Mauric Remeš

Zdroj fota: encyklopedie.brna.cz

(25. 11. 1879 , Příbor  - 7. 9. 1939, Ostrava)

Obor působení: sochař
Místa působení: Uhry, Francie, USA

František Juráň (1870–1939)

• Původ: Narodil se v roce 1870 v Příboře, kde oba jeho rodiče pocházeli.

• Vzdělání: Středoškolská studia absolvoval na C.k. odborné škole pro umělecký průmysl ve dřevě ve Valašském Meziříčí.

• Kariéra v zahraničí:

  • Po studiích, v necelých 18 letech, odešel do Vídně, kde pracoval v dílnách dvorního sochaře Johanna F. Müllera. Podílel se zde na skulpturální výzdobě vídeňských muzeí.

  • V roce 1897 nastoupil jako modelér do keramických závodů v maďarském Pětikostelí.

  • Později odcestoval do Spojených států, kde se stal správcem a vedoucím umělcem ve Whitmanových uměleckých ateliérech ve Filadelfii, které zaměstnávaly 80 sochařů.

• Návrat do Příbora a společenská angažovanost:

  • V roce 1920 se vrátil do rodného města, pravděpodobně pod vlivem touhy po životě v nově vzniklém Československém státě.

  • Během svého pobytu v USA byl aktivní v Československém národním sdružení a zúčastnil se slavnostního rozhoupání Zvonu svobody ve Filadelfii 26. října 1918.

  • Po návratu do Československa byl aktivním členem KSČ, ale po smrti manželky v roce 1926 se stáhl z veřejného politického života a plně se věnoval sochařské práci.

• Sochařské dílo:

  • Juráň tvořil hlavně reprezentační díla umisťovaná na vysoké podstavce, primárně používal materiály jako pískovec a mramor.

  • Jeho díla se nacházejí v Příboře a okolí, například:

    • Památník umučeným v Petřvaldíku.

    • Pomník obětem 1. světové války ve Staré Bělé.

  • Je autorem bronzové desky s portrétním reliéfem Sigmunda Freuda (také rodáka z Příbora). Sám se s Freudem setkal v roce 1931 ve Vídni a studii pro reliéf vytvořil během své zdravotní dovolené. Deska byla slavnostně odhalena na Freudově rodném domě 25. července 1931.

František Juráň zemřel v Ostravě v roce 1939. Jeho sochy a pomníky vytvořené v ateliéru u starého hřbitova jsou trvalou součástí kulturního dědictví Příbora.

(11. 11. 1882, Příbor - 11. 3. 1963, Litovel)

Obor působení: prozaik, překladatel, básník
Místa působení: Olomouc, Holešov, Valašské Meziříčí, Litovel

Eugen Stoklas (1882–1963)

• Původ a vzdělání:

  • Narodil se 11. listopadu 1882 v Příboře, kde byl jeho otec, Eduard Stoklas, známým profesorem.

  • Absolvoval gymnázium ve Velkém Meziříčí a poté vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (absolvoval v roce 1907).

• Kariéra a působiště:

  • Krátce působil na obchodní akademii v Olomouci a na gymnáziu v Holešově a Velkém Meziříčí.

  • Od roku 1909 až do roku 1941 trvale působil jako profesor reálného gymnázia v Litovli. Po odchodu do důchodu byl správcem litovelského muzea a archivu.

• Literární a kulturní činnost:

  • Básník a prozaik: Publikoval lyrické sbírky veršů (Ocúny, Vůně mateřídoušky, Zlaté listí) a také romány (Život Ludvíka Hilmera) a povídky (Kytička pověstí z Litovelska).

  • Loutkář: Byl velkým propagátorem a podporovatelem loutkového divadla v Litovli. Vynikl především jako autor loutkových her (např. Král Ječmínek nebo Kašpárek se učí čarovat).

  • Vlastivědný pracovník: Věnoval se vlastivědné práci, například psal o větrných mlýnech. Dlouhá léta byl aktivním členem, a později i předsedou, Muzejní rady v Litovli.

  • Překladatel: Věnoval se překladům, zejména z německé literatury, a také přeložil slavnou báseň E. A. Poea Havran z angličtiny.

  • Používal pseudonymy Jaroslav Rampach a Eugen Polland.

Eugen Stoklas zemřel 11. března 1963 v Litovli. I přes své působení v Litovli udržoval kontakt s rodným Příborem a přispěl dary do místního muzea.

Zdroj foto: www.antikavion.cz