V roce 1923 onemocněl Freud příznaky rakoviny, které původně byly považovány za druh kataru. Od té doby až do konce života bojoval s touto smrtelnou nemocí, přestál 32 operací a nakonec v roce 1939 nemoci podlehl. V tomto ohledu je Freudovo chování obdivuhodné, neboť přes nesmírné potíže, který mu rakovina hrtanu způsobovala, nepřestával pracovat a nikdy si na tento osud nestěžoval. Lze připustit, že dlouholetý zápas se odrážel i ve Freudově myšlení a zesiloval jeho koncentraci na otázky života a smrti i sklon k pesimismu.
Literární činnost Freudova se v této době zaměřuje spíše na systematizaci učení a rozšíření psychoanalytických hledisek do oblasti sociologie, kulturní filozofie apod. Svědčí o tom spisy jako Za hranicemi principu slasti (1920), Psychologie mas a analýzy „já“ (1921), „Já“ a „to“ (1923), Stísněnost z kultury (1924). Až do konce života pracoval Freud v tomto směru, revidoval některé své dřívější názory, vydával nová a nová shrnutí celého komplexu psychoanalytické teorie a zároveň se stále více odvracel od lékařské psychoanalýzy k analýze kulturních a historických jevů. Ostatně již před válkou vydal Freud studie z této oblasti, například „Vzpomínku z dětství Leonarda do Vinci“, spis „Totem a tabu“ a další. Svou literární činnost zakončil dílem již zcela historickým „Mojžíš a monoteismus“ (1939). Tato Freudova literární činnost odráží dvě tváře psychoanalýzy, z nichž jedna lékařskopsychiatrická souvisí ještě více nebo méně zřetelně s přírodovědeckým východiskem autora, zatímco druhá – kulturně filozofická – zařazuje Freuda do myšlenkových okruhů filozofie dějin, teorii kultury, popřípadě sociologie.
Ve dvacátých a třicátých letech navazuje Freud styky s celou řadou vědeckých a kulturních osobností své doby. Mezi jeho nejbližší přátele patřili Stefan Zweig a Arnold Zweig, dále Thomas Mann, Romain Rolland, Albert Einstein a jiní. S nimi si vyměňoval mnoho dopisů, které jsou zčásti velmi cenným dokumentem nejenom pro poznání Freuda a vývoje psychoanalýzy, ale také pro reakce intelektuální elity buržoazně demokratické kultury na psychoanalýzu. Poměrně nejhlubší analýzu Freudova myšlenkového přínosu provedl ze zmíněných přátel Thomas Mann. Vytušil, že psychoanalýza představuje určité průchodní stádium vývoje psychologického myšlení, které je třeba překonat, ovšem překonat tak, aby nebyly ztraceny podněty a náměty obsažené ve Freudových teoriích. I A.Schnitzler, H.G.Wells, Theodore Dreiser a jiní umělci intuitivně vycítili, že psychoanalýza zasáhla novou oblast poznání psychických procesů, která je významná a která snad umožní rozšířit vědecké poznání do oněch oblastí složitých konfliktních motivů, skrytých afektivních zdrojů a rozporuplných komplexů, před nimiž se fyziologická psychologie a z větší části i akademická staticko-formalistická psychologie zastavovaly.
Hrozba fašismu na počátku třicátých let Freuda zpočátku příliš neznepokojovala, neboť podobně jako mnoho buržoazních demokratů věřil Freud s určitou naivitou, že tak vzdělaný a kulturní národ, jakým jsou Němci, nemůže nikdy propadnou hnutí, v němž je tolik barbarství, iracionalismu a tuposti. V tomto ohledu jej čekalo trpké zklamání. Když v roce 1933 se nacionální socialisté dostali k moci, projevoval sice obavy, že nacistické výtržnosti přijdou do Rakouska, ale zároveň stále věřil, že Rakousko se pronikání nacismu ubrání. Nepomýšlel v žádném případě na útěk, i když mu vystěhování již předtím bylo několikrát nabídnuto. Po uchopení moci zahájili nacisté ostrý kurs proti „židovské“ psychoanalýze a likvidace psychoanalýzy v třetí říši byla jednou z mála akcí, která se Hitlerovi zcela zdařily. Již v roce 1933 došlo v květnu k slavnostnímu pálení protinacistických knih, mezi nimiž hořely i Freudovy spisy. O tom Freud poznamenal: „Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy“. I to byl omyl, neboť později jen shodou šťastných okolností unikl Freud likvidaci v plynových komorách, kde zahynuly jeho čtyři sestry, nucené zůstat ve Vídni. Roku 1933 se dostala Německá všeobecná lékařská společnost pro psychoterapii pod kontrolu nacionálních socialistů. Došlo ke známému „Gleichschaltungu“; říšský vedoucí lékařů prohlásil, že očekává ode všech členů hluboké a seriózní studium Mein Kampfu, který musí nadále tvořit neotřesitelnou ideovou základnu pro veškerou práci společnosti. Hned nato podal dosavadní předseda Ernst Kretschmer rezignaci na funkci předsedy. Psychoterapie se od té doby měla dělit nikoliv na vědeckou a nevědeckou, ale árijskou a židovskou. Židovští členové lékařské společnosti byli nuceni pod pohrůžkou odejít. Ve třicátých letech spolu s růstem politické reakce zesiluje kritika psychoanalýzy zprava, avšak si získává uznání v oficiální vědě a kulturní veřejnosti. Jedním z projevů toho bylo zvolení Freuda členem řady vědeckých společností, z nichž nejvýznamnějších byla britská Royal Society of Medicine (1935).
Také pacifistické hnutí a projevy kulturních pracovníků z té doby se stavěly k Freudovu zjevu a učení sympaticky. Freud podpisoval některé prohlášení tohoto typu a dostával zase naopak projevy uznání, zvláště od spisovatelů. V době svých osmdesátých narozenin dostal dopis podepsaný 198 významnými spisovateli a umělci, kde je označován za iniciátora nového a hlubšího vědění o člověku.
V březnu 1938 obsadili nacionální socialisté Rakousko. Freud do poslední chvíle věřil politice kancléře Schuschnigga a byl vývojem událostí vyveden z míry. Po okupaci Rakouska vnikly oddíly SA do Freudova bytu, zabavily peníze, které nalezly na hotovosti, a snažily se pokračovat v prohlídce. Když se však Freud objevil na prahu své pracovny s planoucíma očima a morálním rozhořčením zcela mimořádným, řekli esamani, že přijdou jindy. Za tuto „zbabělost před židem“ dostali důtku. Později do bytu vniklo gestapo, aby pátralo po protinacistických materiálech. Osobně však Freud ohrožen nebyl, byl mu odebrán pas a měl být časem transportován do koncentračního tábora.
Tyto události vyvolaly protesty ve veřejném mínění demokratických zemí. Německý vyslanec Graf von Welczek byl upozorněn, že špatné zacházení ze strany nacistů by vyvolalo světový skandál. Zdá se, že také Mussolini, kterému Freud věnoval jednu ze svých prací, neboť je spojoval zájem o antické vykopávky, intervenoval u Hitlera nebo u německého vyslance ve Vídni. Po dalších zásazích britského ministra vnitra Samuela Hoara a Royal Society vydali nacisté povolení k přestěhování pro Freuda, jeho rodinu, služebnictvo, osobního lékaře a určitý počet jeho žáků s rodinami. Do hry byl zapojen i prezident Roosevelt, když 4. června 1938 bylo vydáno konečné povolení.
Sigmund Freud měl štěstí, že byl světoznámou osobností, jinak by skončil jako druzí židovští nešťastníci ve Vídni, kteří jeden za druhým páchali sebevraždy. V té době mnoho lidí žádalo Freuda a jeho přátele, aby jim dopomohli k útěku z Rakouska. Avšak i emigrace Freuda narážela na průtahy. Podmínkou udělení takzvaného Unbedenklichkeitserklärung bylo uhrazení nacisty zavedené „daně za opuštění Říše“, po jejímž zaplacení mu povolili vzít s sebou knihovnu a sbírku starožitností. Tuto velkou sumu 12 000 holandských zlatých ( téměř 5 000 dolarů ) zaplatila Marie Bonapartová, Freudova žákyně a zároveň „Její Veličenstvo řecká princezna Jiřina“. Avšak Freudovi sestry musely zůstat ve Vídni. Všechny čtyři nakonec zahynuly v koncentračních táborech. Při tom všem Freudovi spisy, dokonce i ty, které byly vyvezeny do Švýcar, byly shromažďovány ve Vídni a slavnostně páleny. Freudova dcera Anna byla zatčena gestapem a držena nějaký čas ve vyšetřování. Tyto chvíle považoval Freud za nejhorší ve svém životě. Jeho hlavním přáním v této době bylo „zemřít na svobodě“.
Z Paříže brzy odcestoval do Londýna, dlouhou cestu přes Atlantický oceán do Ameriky odmítl s ohledem na své chatrné zdraví. 6. května 1939 oslavil svoje poslední narozeniny, a to již zakoušel značné bolesti. Mluvit mohl jen s těmi největšími obtížemi, a tak své bližní překvapil tím, že začal intenzivně číst detektivní romány Agathy Christie a Dorothy Sayersové. Vedle toho pracoval na svém posledním díle, Nárys psychoanalýzy, které zůstalo nedokončeno. O posledních dnech života podává věrohodné svědectví Freudův osobní lékař Max Schur ve vzpomínkové knize Freud žijící a umírající (Freud: Living and Dying), 1964. Mysl umírajícího zakladatele psychoanalýzy byla až do konce jasná. Odmítal tišící prostředky. Jediným lékem byly dvě pilulky aspirinu denně. Rakovina se zhoršila a z úst vycházel zápach rozkládající se tkáně. Ani Freudův oblíbený pes se neodvažoval pánovi přiblížit. Pacient se stal závislým na svém okolí jako bezbranné dítě. Trpěl a nehodlal tím obtěžovat lékaře ani ošetřovatelku. Analgetika odmítal, říkal, že dává přednost jasnému myšlení, než aby byl oblouzen omamujícími léky. V září 1939 nakonec svolil a užíval malé množství kokainového derivátu. Na starého pána byl děsivý pohled: nepřetržitě otevřená hnisající rána na obou tvářích byla zakryta malou moskytiérou, aby ji chránila před útokem hmyzu. Ještě tři dny před smrtí Freud četl a přemýšlel. 21. září 1939 svému lékaři řekl: „Drahý Schre, slíbil jste mi, že mi pomůžete, když už nebudu moci dál. Jsou to pro mě hrozná muka a nemá to žádný smysl.“ Umírá klidně a z vlastního přesvědčení. Doktor Schur podal Freudovi malou dvou centigramovou dávku morfia, po níž rychle usnul. Upadl do bezvědomí a 23. září 1939 ve tři hodiny ráno zemřel. Proti židovskému zvyku byl zpopelněn 26. září 1939. Při obřadu promluvili Ernest Jones a Stegan Zweig.
Zdroj: Sigmund Freud - Dobyvatel nevědomí, Michal Černošek
