V Příboře se také natáčel seriál Kamenný řád a to roku 1975.
Děj tohoto dramatu byl zasazen v období mezi 1. a 2. světovou válku a pojednával o životě na venkově.
Jednalo se o rodinou ságu, kde se odehrávaly příběhy jednotlivých členů rodiny.
Jednotlivé díly se jmenují:
-
Maryča (Epizoda 01)
-
Karolina (Epizoda 02)
-
Blažena (Epizoda 03)
-
Tonek (Epizoda 04)
-
Jotidom (Epizoda 05)
-
Cyril (Epizoda 06)
Natáčení probíhalo na odlehlém statku u Mutinů, směr k Boroveckým rybníkům.
Natáčelo Ostravské studio Československé televize.
Příspěvek paní Hany Juračákové k natáčení.
V nedávném přenosu věnovaném zemědělcům mne dojal příspěvek nazvaný Kamenný řád proto, že hlavní aktér, soukromě hospodařící zemědělec – si vzal do života ponaučení ze stejnojmenného televizního seriálu. Přesto, že už je to mnoho let, co byl v Československé televizi Ostrava dokončen a od té doby mnohokrát reprízován. Velká část Kamenného řádu se odehrávala na statku Poštulkových. Vybrat místo pro natáčení se podařilo architektu Petru Gleichovi náhodou, a kousek od Ostravy. Při cestě z Příbora na Nový Jičín je kousek za městem les. A na jeho okraji, asi tak tři sta metrů od hlavní silnice, stojí budovy Mutinova statku.
Chlouba rodu
Před každým natáčením v exteriéru probíhají tak zvané obhlídky. Na nich předvádí architekt režisérovi a kameramanovi, co vybral, a s napětím očekává, zda jeho návrh bude „koupen“. Podobně tomu bylo i s Mutinovým statkem. Přijeli jsme tam jednoho nevlídného jarního dne v roce 1975. Žena na zápraží se na nás dívala s velkou nedůvěrou. Na otázku, komu že patří statek, odpověděla: „Jemu, Mutinovi, je na poli“. Vyšli jsme před příjezdovou bránu spolu s ní a ona blížící se osobu označila: „Manžel už jede“. Později jsme si na jejich zvláštní oslovování zvykli, ale na první pohled to vypadalo, že na statku žijí dva sobě zcela cizí lidé. Po představení se ledy nedůvěry prolomily a pan Mutina nás provázel po velikém statku, který byl kdysi chloubou jeho rodu. Budovy byly postaveny do tvaru písmene U. Po pravé straně byla výstavná selská budova, na ni navazovaly chlévy, v čele jednopatrový výměnek a na levé straně trůnily veliké stodoly, kůlny a přístřešky. Vše bylo prázdné, v hospodářských budovách hospodařil už jenom čas. V jedné z kůlen stály pod nánosem prachu a pavučin krásné sáně, pan Mutina sundal na stěně visící rolničky a začal jimi rytmicky pohybovat tak, jako kdyby jel na saních. Rolničky se rozezvučely. „Zavřete oči“, říkal do jejich zvonění, „a představte si tu krásu!! Silnice se v zimě nikdy ničím neposypávaly, byly bílé a my jsme každou neděli jezdili na saních do příborského kostela a nebo jen tak… na vyjížďku“. Poddala jsem se na malý okamžik snění a v duchu jsem se kousek cesty projela s ním. Bylo to úchvatné a ten okamžik mi vrátil kousek dětství. Na tři měsíce jsme se stali skoro obyvateli Mutinova statku. Členové televizních štábů jsou zvláštní, dokáží se rychle přizpůsobit prostředí, protože dnes jsou tady a zítra jinde. Všude jsou hned doma. A u Mutinů tomu tak bylo doopravdy. Měli nás rádi.
Když jsme se vraceli po přestávce, v níž jsme natáčeli v jiných prostředích, vítali nás tak, jako bychom se vraceli z veliké cesty.
Televize u kachláků
Doma jsme teď měli u Mutinů. Prostorná kuchyň s velikým kachlovým sporákem nám sloužila jako místnost štábu, jedli jsme tam, chystaly se tam rekvizity, herci se převlékali do kostýmů, líčili a čekali na své výstupy. Paní Mutinová nám dělala vaječinu z krásně žlutých vajec a sem tam něco uvařila. Když se jídlo nevyvedlo, omlouval ji pan Mutina: „Nezlobte se na ni. Ona je ještě taká mlaďúčká“. Byla, ale ne pro nás. Tenkrát jí bylo jedenapadesát a jemu šedesát pět. Byla to mladší sestra jeho zemřelé ženy a vzali se nedlouho před natáčením. Jednou jsem se při prohlídce statku zatoulala na výměnek. Našla jsem tam zažloutlé účetní záznamy, které vedla maminka pana Mutiny ještě před první světovou válkou. Byly psány úhledným švabachem a částky byly označeny zlatkami a krejcary. Tenkrát – připomínám, že to bylo v roce 1975 – jsem si uvědomila, jaké to bylo dříve hospodářství! Kolik se tam prodalo mléka, másla a vajec, kolik zrna se odvezlo do mlýna. A kolik těchto výrobků se muselo prodat, aby se na příborském náměstí mohl zakoupit dům za dva tisíce zlatých! Podívala jsem se z okna a snažila jsem se alespoň v duchu převést obsah zažloutlých knih do současnosti: na velikém dvoře bylo hnojiště s malinkou kupkou hnoje od jediné krávy a sem tam pobíhalo pár slepic. Sláva statku vzala za své vstupem do JZD, kde pan Mutina pracoval. JZD zabralo i rozsáhlé lány polí okolo. Jako připomínka minulosti tam zůstal osamělý kříž. Nedej bože, aby se nám dostal do záběru. Život a smrt Paní Mutinová ráda sedávala o přestávkách s účinkujícími. Byla malého vzrůstu, rozverně pohupovala nohami jako malé dítě a kladla hercům nezáludné otázky. „Jste ženatý, nebo rozvedený“, tázala se herce Kudílka ze Šumperka. Když odpověděl, že je ženatý a velmi dlouho, nedala se a pokračovala:“Herci se rádi rozvádějí, že?“ Nečekala na odpověď a pokračovala s pohledem na jeho perfektní chrup. „ A zuby, zuby máte svoje?. Tož to herci musejí mít pěkné zuby, že?“ Nikdy se na ni nikdo nezlobil, a jak byly otázky kladeny, tak odpovídal. Paní Mutinová to s každým myslela dobře. Pracovala v drůbežárně a pana Mutinu si vzala v době, kdy už hospodářství bylo zlikvidováno. Byla dobrosrdečná a laskavá. Jednou se mi pochlubila, že má maturitu na příborské reálce a spustila francouzsky. Natáčeli jsme seriál o kamenném řádu na Poštulkově gruntě, o těžké práci i životě, který provázela i smrt. A tak tomu bylo i v našem štábu. Hlavnímu kameramanovi, Jardovi Zaoralovi, zemřela maminka. Představitelka dětské role Pavlínka přišla o tatínka, střihačka Líba byla postižena nejvíce: V krátkém časovém údobí přišla o manžela a čtrnáctiletého syna. I mne postihlo neštěstí. Tragicky nám zahynul desetiletý syn. Když jsem se po pohřbu vrátila mezi štáb, pan Mutina mi nekondoloval. Vzal mě pod paží a pozval na jahody do zahrady u lesa. A tam mi, zničeho nic začal vyprávět: „Je to moc dávno, měl jsem malou holčičku, dvouletou. Sekal jsem se svým otcem na poli trávu. Vůbec jsem nevěděl, že za námi přišla. A představte si, že já sám jsem jí usekl obě nožičky. V náručí jsem ji donesl domů. Zemřela nám. Už se nedivíte, že moje žena prožila největší část svého života na psychiatrii.“ Vzal mě do náruče a rozplakali jsme se oba. Dobře vím, jak těžko se o takových věcech hovoří, stačí, když zůstanou v paměti. Vyprávěl mi to jenom proto, abych věděla, že nejsem v tom trápení sama. Byla to chlapská kondolence a já jsem pochopila, že k tomu, aby mne takto utěšil, potřeboval i po letech hodně síly. Od 23 dubna do 26. července jsme pracovali skoro denně, i v neděli. Štáb se při takové práci sžije, ale dostává také ponorkovou nemoc. Určitě se vyskytly i konfliktní situace, ale čas vše smazal.
Dotočná
Po dlouhé a namáhavé práci si štáb zasloužil dotočnou. Naplánovala jsem zahradní slavnost, dokonce jsme rozeslali i pozvánky s mottem: „Na big–beat a na Kamenný řád, na to vás užije!“. Umně je vyrobil výtvarník Jarda Martuška. Pan Mutina věnoval berana, pan Bartoš z Frenštátu nám z něho uvařil báječný valašský guláš, stavba postavila na zahradě lavice, rekvizitář Láďa Bakeš rozvěsil lampiony a girlandy. Prostě zahradní slavnost se vším všudy. Sotva jsme skončili natáčení (dobová mlátička v jedné z posledních scén ne a ne fungovat) začalo pršet. Nejdříve do guláše, pak se rozpadly girlandy a nezbývalo než přestěhovat lampiony, kotel s gulášem a hosty do prostor stodol, kůlen a přístavků. Ten večer mi zůstal v paměti jako přízrak. V jednotlivých prostorách se usadili herci, členové štábu a hosté. Jedni v kůlně vyzpěvovali u kytary, druzí se pohupovali při big–beatu, který pouštěl zvukař z magnetofonu. A pro ty starší a hlavně pro ty dva, kteří nás po tři měsíce přijali za své, vyhrávala, rovněž z magnetofonu, dechovka. V čele dvora trůnily dva soudky vína. Končil čas, kdy ve stáji opět zaržáli koně a chlév byl jednou zase plný krav. Ve svitu lampionů vše bylo neskutečné. Byla v tom nostalgie konce natáčení i pocitu, že Mutinův statek, do něhož jsme vdechli život aspoň na tři měsíce, osiří a v tom velikánském stavení zůstanou jenom staří Mutinovi, které tam zanecháme jako sirotky. Příští den jsme se sešli na statku naposled. Museli jsme natočit ještě jeden záběr. Pršelo. Sešli jsme se ve velké kuchyni a přemýšleli, jak se z této nepřízně svatého Petra vylhat a hodnotili jsme dotočnou. Režisér Alois Muller si posteskl. „Moje žena velmi litovala našeho včasného odjezdu“. Paní Mutinová zbystřila pozornost: “Jé, vy jste tu měl manželku?“ s přízvukem na předposlední slabice. „Měl“. „To je škoda, že jste mi ji neukázal!“ A než se stačil Lojza omluvit, pokračovala, — „já jsem jenom chtěla vědět, jestli je též tak tlustá, jak vy?“ To byla poslední nezáludná otázka paní Mutinové, položená korpuletnímu režisérovi. Ten se nezlobil a pojídal s nám její rybízové koláče. Když viděla, že se ztrácejí z talířů poslední, už zadělávala na další. Moc nám chutnaly, přestože pan Mutina ji i v tento den omlouval: „Nezlobte se na ni, neumí péct tak dobře – když ona je ještě taká mlaďúčká.“
To všechno bylo před lety. Uplynulo několik let od natáčení, když jsem se, při cestě kolem, na statku zastavila. Paní Mutinová mě vítala velmi srdečně a volala na svého manžela stojícího na zápraží. V ruce držel hůl a lehce jí pohupoval. „Podívej se, kdo k nám přišel! Paní Juračáková!“ Pan Mutina odpověděl s pohrdáním: „Ta! Jezdila sem a slibovala, že tady bude televize točit film. No a co! Nic nenatočila!“ Pan Mutina už žil v jiném světě. I s námi všemi si zahrál osud a mnohé z nás čas odvál do nenávratna. V roce 1976 odešel rovnou z jeviště Ota Janda. Jsou tam oba Mutinovi. Besedují se Zdeňkem Hradilákem, nezapomenutelným Toníkem Poštulkou. Vždy ochotný Láďa Bakeš shání nebeské rekvizity. Karel Vochoč si určitě vybírá pro svůj mlsný jazýček rajské dobroty, Vašek Antoš popíjí lahodný nektar. Řidiči Jarda Svánovský, Ruda Huser a Broňa Kulig je tam vozí autobusem, který se už nikdy nemůže nabourat. Je jich tam málem už nepočitatelně. A bohužel, vše potřebovalo režii, a tak se k nim přidal v prosinci 1989 i režisér, s nímž jsem natočila nesčetné množství inscenací a seriálů – Alois Müller. Asi přebírá návrh dekorace od architekta Petra Gleicha a dobře si rozumí i se svatým Petrem.
Článek ze dne 21.01.2012, autor Hana Juračáková: U Mutinů,
Zdroj: www.csfd.cz, www.filmovamista.cz, www.patriotmagazin.cz
