První tatrovácká moderna. Tatra 138 výrazně změnila nákladní auta z Kopřivnice

Je začátek 50. let a ačkoliv Tatra 111 platí za nezdolného dříče, který pomáhal a pomáhá budovat socialistickou infrastrukturu, doba vývoje se na ní postupně začíná podepisovat. V Kopřivnici tak navzdory turbulentnímu období pomalu začínají pracovat na nástupci. První prototyp předcházející Tatře 138 vyjel v říjnu 1954 a v porovnání s T111 působil skoro jako z jiného století.

Hranaté účelné tvary T111 jsou pryč, Tatra 137 - jak se první sedmitunový dvounápravový prototyp jmenoval - dostala sice stále kapotovanou kabinu, ale moderních zaoblených tvarů. Čelní sklo už nebylo rozdělené mohutnou příčkou, takže z kabiny bylo mnohem lépe vidět, a také samotný interiér se na míle vzdálil utilitárnímu řešení Tatry 111. V některých publikacích se lze dočíst, že to bylo dokonce jako usednout do osobního auta.

 

Přesto bylo k sériovému vozu ještě potřeba ujít pořádný kus cesty. Tatra 137 byla totiž jen prvním z mnoha prototypů v nejrůznějších provedeních. Kromě moderních tvarů, na jejichž návrhu se zvenku i zevnitř podílel renomovaný průmyslový designér Zdeněk Kovář, už měla v útrobách také nový tatrovácký motor T928. Šlo o vzduchem chlazený naftový vidlicový osmiválec o objemu 11 762 cm3.

Nová byla také pětistupňová převodovka se synchronizací druhého až pátého stupně, kterou doplňovala dvoustupňová přídavná převodovka.

S T137, vybavenou pohonem 4×2 i 4×4, byla unifikovaná Tatra 138, prototyp pro změnu třínápravového nákladního automobilu s pohonem 6×6, navíc s nosností dvanáct tun. Kromě ní a počtu náprav si ale byly oba automobily podobné jako vejce vejci, unifikace, v případě prototypů údajně až 70procentní, měla být klíčem ke snadné výrobě obou modelových řad. Přestože testy ve druhé polovině 50. let probíhaly úspěšně, do výroby později zamířil jen jeden ze dvou automobilů.

Tatru 137 totiž pohřbila politická garnitura, která na jaře roku 1956 rozhodla, že menší sedmitunové nákladní automobily bude vyrábět LIAZ, což byla zkratka pro Liberecké automobilové závody. Důvod? Tady se různé publikace shodují, že to bylo kvůli poválečnému dosídlení pohraničí v severních Čechách. Tam tak probíhal další vývoj Škody 706, Tatra nadále vyvíjela už jen třínápravovou dvanáctitunovou T138.

 

TATRA 138

 

Jak připomíná třeba Milan Olšanský v knize Tatra nesmrtelná, následně narazili vývojáři ještě na další problém. Z původních 2500 mm museli kvůli mezinárodním předpisům zúžit karoserii na 2438 mm, kvůli předpisům bylo také zapotřebí uzpůsobit nosnost na 10 tun na silnici a 12 tun v terénu.

V následujících letech se nový nákladní automobil pilně testoval a dolaďoval, objevil se také v různých modifikacích na brněnských výstavách věnovaných československému strojírenství, které předcházely slavnějšímu strojírenskému veletrhu. Ve stejném roce, kdy proběhl jeho první ročník, pak Tatra rozběhla sériovou výrobu typu T138, jakkoliv slovo sériová bylo vzhledem k nízkému počtu vyrobených kusů hodně nadnesené.

To se psal rok 1959 a Tatra 138 působila pořád na poli nákladních aut tak trochu jako zjevení. Pohledné zaoblené tvary jí zůstaly, stejně jako zmíněné praktičtější čelní sklo. První kusy také ještě měly dveře otevírající se proti směru jízdy, to později zmizelo.

 

Sedadlo řidiče bylo možné nastavovat podélně i výškově, k tomu se objevily nové budíky, ergonomická palubní deska a také řízení nejen s příjemněji umístěným volantem, ale především posilovačem. K tomu také přibylo i nezávislé topení. O výrazně jednodušším elektropneumatickém řazení, které opět připomíná třeba již odkazovaný Milan Olšanský, ani nemluvě. Tatra 138 tak měla až nebývale blízko k osobním autům, tedy co se komfortu kabiny týká.

Pod kapotou byl již také zmíněný úplně nový vzduchem chlazený naftový vidlicový osmiválec o objemu 11,8 litru a s výkonem 132 kW. Umístěný byl nad přední nápravou. Navzdory vyššímu výkonu byl lehčí než dvanáctiválec T111, měl jen jeden centrální ventilátor místo dvou a chlazení nebylo stálé - odvíjelo se od teploty oleje. Tady se také sluší zmínit, že v roce 1956 se ukázal prototyp T138 s tímto motorem vybaveným turbodmychadlem. Do výroby ale nezamířil. Sériové auto pak jezdilo nejvýše 71,6 km/h a spotřebovalo kolem 36 litrů nafty na 100 kilometrů.

 

Pětistupňová převodovka měla zmiňovanou synchronizaci, doplněná byla o dvoustupňovou přídavnou skříň - obě byly v jednom bloku. Co dále usnadňovalo ovládání, byl kromě posilovače řízení též posilovač spojky. Základem auta pak byl samozřejmě páteřový rám s centrální nosnou rourou doplněný o výkyvné polonápravy, poháněná byla všechna kola s odpojitelnou přední nápravou. Nechyběly ani uzávěrky diferenciálů s elektropneumatickým ovládáním.

Světlá výška dosahovala 290 mm, brodivost byla až 800 mm. Tatra tak opět excelovala při jízdě v terénu. Kromě toho ale utáhla i 15 tun těžký přívěs, pokud bylo potřeba.

Naplno se výroba nového typu rozběhla v roce 1962, kdy se definitivně zastavila výroba legendárního, ale již hodně přesluhujícího typu T111. Postupně se ve výrobě objevila celá řada verzí, přičemž ambicí na tomto místě rozhodně není vyjmenovat všechny. Šlo třeba o valníky civilní i vojenské (vojenské verze T138 měly jiný hranatý přední nárazník nebo kruhový otvor ve střeše nad sedačkou spolujezdce), jednostranný nebo třístranný sklápěč, základ pro jeřáb, bagr, domíchávač cementu, cisterny, existovaly specifické verze pro hasiče, a dokonce došlo i na dvounápravovou T138 s pohonem 4×4. To byl tahač návěsů, který se dělal i v provedení 6×6.

Kromě Československa se T138 samozřejmě prodávala i v zahraničí. Jmenujme Sovětský svaz nebo NDR, z kapitalistických zemí třeba Německo (tedy SRN), Francii nebo Rakousko. Za zmínku jistě stojí, že některé z vyrobených kusů se objevily i v Číně.

 

Definitivně se výroba Tatry 138 zastavila v roce 1972 u počtu 48 222 automobilů. V tu chvíli už se souběžně vyráběla i nástupnická Tatra 148, což byla výrazná modernizace T138. Její vývoj začal už v polovině 60. let pod označením Tatra 2-138, sériová výroba už jako T148 započala v roce 1969.

Tak jako jiné tatrovky, ani T138 nemohla chybět v zápise slavných expedicí. Asi nejznámější byla studentská expedice Lambaréné, která odstartovala 1. ledna 1968 a jejímž cílem bylo doručení léků, přístrojů a zdravotnického materiálu do nemocnice v gabonském městě Lambaréné. Toho ale nakonec posádka T138 s nástavbou z Pragy V3S nedosáhla, vláda afrického státu je odmítla vpustit do země. Z humanitární pomoci tak mohli v přístavu ve městě Libreville předat jen část. Následně se členové expedice vrátili zpět do Československa, tehdy už okupovaného vojsky Varšavské smlouvy.

 

Lambaréné ale nebyla jediná expedice za účasti Tatry 138. Zmínit lze dále třeba expedici Dudh-Kosi z roku 1973, jejímž cílem bylo vůbec poprvé sjet řeku Dudh-Kosi pod Mount Everestem. To se nakonec také povedlo. O několik let dříve, v roce 1969, se zase vydala výprava z Vysokých Tater až do Himálaje na horu Nanga Parbat. Tato expedice byla naopak neúspěšná, byť její účastníci horu zdolali o dva roky později.

 

Zdroj: zpravy.aktualne.cz

Cyklopoint: Nové centrum pro cestovatele nabírá konkrétní obrysy!

 

Základy pokládají pevný základ pro budoucnost

 

Projekt Cyklopoint, který má ambici stát se novým cílem pro cyklisty, turisty a milovníky aktivního trávení volného času, rychle pokračuje vpřed. Jak je patrné z aktuálního stavu na staveništi, klíčová etapa je za námi: základy jsou hotové.

Na místě je již zabetonovaná základová deska, která je připravena nést budoucí objekt a stala se tak pevnou platformou pro další stavební práce. Z desky viditelně vyčnívají trubky pro inženýrské sítě a odpady (jak vidíme na fotografii s hutnícím strojem), což značí, že moderní řešení pro připojení budovy k infrastruktuře jsou již precizně připravena.

 

Cyklopoint: Nové centrum pro cestovatele nabírá konkrétní obrysy!

 

Tradiční trend: Obvodové stěny zídky

 

Nejvýraznějším prvkem současného postupu je však zahájení prací na obvodových stěnách a opěrných zídkách. Namísto konvenčního betonu či cihel je zde zjevná sázka na kvalitu a estetiku.

Z velkých kamenných bloků v přírodních šedých tónech vzniká robustní a vizuálně poutavá opěrná stěna (jak ukazují detailní fotografie). Toto použití tradičního, trvanlivého materiálu je v souladu se současnými architektonickými trendy, které kladou důraz na soulad stavby s okolím a vysokou životnost. Tato stěna dodává stavbě jedinečný charakter a vytváří vizuální most mezi moderní konstrukcí a historickým prostředím okolní zástavby.

 

Další kroky: Směr hrubá stavba a dokončení

 

S dokončenými základy a započatými obvodovými stěnami se nyní stavební tým zaměří na dokončení hrubé stavby a vztyčení hlavní nosné konstrukce.

Rychlost, s jakou práce postupují, naznačuje, že se brzy můžeme těšit na další významné milníky, které tento projekt, přinášející do regionu tolik potřebnou inovaci v turistické infrastruktuře, posunou k finální podobě.

Cyklopoint tak již brzy nabídne nové zázemí a stane se důležitým cestovatelským bodem pro všechny, kdo rádi cestují a objevují neotřelá místa.

ŘSD má na zimu 55 000 tun soli, poprvé nasadí nové sypače se speciálními tryskami

Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) má pro nadcházející zimu připravených 55 000 tun soli, 1,1 milionu litrů solanky a 213 sypačů. O to, aby víc než 1000 kilometrů dálnic bylo i při silném sněžení sjízdných, se bude starat 822 zaměstnanců ŘSD. Údržbu mají na starosti střediska správy a údržby dálnice (SSÚD), přičemž na jedno připadá přibližně 50 kilometrů dálnice. Zbývající úseky dálnic a silnice I. třídy udržují v zimě pro ŘSD různé dodavatelské firmy. Na letošní zimní údržbu vyčlenilo ŘSD 135 milionů Kč, dalších 750 milionů Kč je v rozpočtu na platby externím dodavatelským firmám.

 

ŘSD má na zimu 55 000 tun soli, poprvé nasadí nové sypače se speciálními tryskami

 

V posledních dvou letech pořídilo ŘSD 27 nových sypačů. Jsou přesnější a umožňují lépe dávkovat posypový materiál podle toho, jak silnice vypadá. „Letos poprvé zapojíme několik nových sypačů vybavených automatickým systémem, který řídí šířku a dávkování posypu podle polohy vozu. Na D8 u Petrovic vyzkoušíme jako první v Česku pluh s dvojitým ostřím a speciálními tryskami. Ty umí přímo stříkat slaný roztok proti námraze. Pod tlakem aplikují postřik a zadní břit ho ještě zatlačí do pórů silnice. Tahle nová metoda rychleji odstraní zbytky sněhu i ledu. A je to o hodně šetrnější k životnímu prostředí. Podobné radlice se už zkoušely třeba při údržbě Brennerského průsmyku v Alpách, v ČR to ale bude poprvé,“ řekl mluvčí ŘSD Jan Rýdl.

 

Jak doplnil, u nových sypačů se nezapomíná ani na digitalizaci: vozy mají telemetrickou jednotkou, takže dispečeři přesně vidí, kde se která technika pohybuje a kdy byl který úsek naposledy ošetřený. Na trend posledních let, tedy mírné zimy s kolísavou teplotou kolem nuly, reaguje ŘSD i tím, že pořizuje čistě solankové vozy pro maximalizaci prevence.

 

Na 21 střediscích správy a údržby dálnice je do připravených směn zařazených 672 řidičů a 150 dispečerů. Vedle 213 sypačů má ŘSD také 62 univerzálních vozidel s různým vybavením – při velkém sněžení se využijí třeba mohutné frézy, schopné zvládnout i ty největší závěje. K nakládání soli do sypačů má ŘSD 52 nakladačů. Na každém SSÚD funguje centrum pro výrobu a distribuci solanky, což je roztok vody a chloridu sodného nebo chloridu vápenatého. Během zimy se solanka vyrábí podle potřeby: za minulou zimu se spotřebovalo 6,1 milionu litrů solanky. Spotřeba soli byla v uplynulé zimě 17 000 tun.

 

ŘSD má na zimu 55 000 tun soli, poprvé nasadí nové sypače se speciálními tryskami

 

„Důležitým prvkem zimní údržby jsou dispečerská pracoviště. Dispečeři na SSÚD mají většinou k dispozici online obrazové údaje z kamer, aktuální informace z meteorologických stanic, ale i ze snímačů umístěných přímo na vozovkách. Vyhodnocují zároveň krátkodobé, střednědobé i liniové předpovědi ČHMÚ pro jednotlivé dálnice. Součástí systému je i srážkový radar. A důležité také je, že dispečeři jsou v kontaktu s řidiči po celou dobu zásahu,“ popsal mluvčí ŘSD.

 

Minulou zimu byly náklady ŘSD za zimní údržbu 130 milionů Kč, externím dodavatelům ŘSD zaplatilo 665 milionů Kč. Na nastávající zimu jsou plánované náklady o něco vyšší. „Meziročně nás stojí údržba více, což jde samozřejmě ruku v ruce s výstavbou a zprovozňováním nových úseků dálnic a silnic. Jen loni se česká dálniční síť rozrostla o 110 kilometrů, letos to bude téměř 67 kilometrů nových dálnic,“ řekl Jan Rýdl.

 

Zdroj: www.rsd.cz

Setkání jubilantů v Kulturním domě – pětasedmdesátníků a osmdesátníků

V Kulturním domě Příbor se ve čtvrtek 30. října 2025 uskutečnilo již druhé letošní setkání jubilantů. Tentokrát jsme společně slavili životní jubileum příborských občanů, kteří v letošním roce oslavili 75 a 80 let.

Slavnostního odpoledne se zúčastnili starosta města Ing. arch. Jan Malík, členové rady města MUDr. Mořic Jurečka a Mgr. Pavel Netušil, a také členky Komise pro občanské záležitosti, která akci tradičně pořádá pod vedením paní Věry Kovaříkové.

Každý z jubilantů obdržel keramickou misku se svým jménem – drobný, ale osobní dárek, a kytičku.

Po oficiálním přivítání následovalo milé posezení u sklenky vína a drobného pohoštění, během něhož se o hudební zážitek postarali sólisté muzikálového souboru Národního divadla Moravskoslezského v  Ostravě – Eva Zbrožková, Petr Müller a Roman Harok.

„Atmosféra celého setkání byla vřelá, přátelská a plná vzpomínek i úsměvů. Všem přítomný jubilantům město Příbor ještě jednou srdečně blahopřeje a přeje především pevné zdraví, štěstí a lásku do dalších let,“ uvedla Ivana Bolomová z odboru organizačního a správních činností.

 Foto: Stanislava Slováková

Setkání jubilantů v Kulturním domě – pětasedmdesátníků a osmdesátníků

Splatnost místního poplatku ze psů

Mgr. Martina Ryndová, odbor finanční Městského úřadu v Příboře

 

Vážení občané,

 

správce místního poplatku ze psů, odbor finanční, upozorňuje držitele psů, kteří jsou přihlášeni k pobytu nebo mají sídlo ve městě Příboře, na splatnost místního poplatku ze psů pro letošní rok, která nastala 31. října 2025.

 

V případě, že jste poplatek do dnešního dne ještě neuhradili, učiňte tak co nejdříve, a to na pokladně Městského úřadu v Příboře, bezhotovostně bankovním převodem na číslo účtu 19-2225801/0100, anebo poštovní poukázkou typu A.

 

Splatnost místního poplatku ze psů

 

Sazby poplatku zůstávají stejné jako v loňském roce.

 

Sazba poplatku ze psů ve městě Příboře od 1. 1. do 31. 12. kalendářního roku činí za:

 

  jednoho psa druhého a každého dalšího psa
v rodinném domě a ostatních objektech 200 Kč 300 Kč
v bytovém domě a na adrese ohlašovny 1 000 Kč 1 500 Kč
v místních částech Hájov a Prchalov 100 Kč 150 Kč
držitele, kterým je osoba starší 65 let 150 Kč 225 Kč

 

Formuláře k přihlášení nebo odhlášení psa naleznete na stránkách města: www.pribor.eu v sekci: Městský úřad – Formuláře – Kategorie: Odbor finanční

Také jsme je přidali k tomuto článku jako přílohu.

V případě nejasností Vám rádi poskytneme další informace na tel. čísle: 556 455 432 nebo na e-mailu: ryndova@pribor-mesto.cz

 

Obrázek: deevid.ai

Přílohy
docxOdhlášení držení psa [docx, 207 kB]
Odhlášení držení psa
docxOhlášení k místnímu poplatku ze psů [docx, 208 kB]
Ohlášení k místnímu poplatku ze psů

🚧 Rekonstrukce historické ulice Žižkovy v Příboře se chýlí ke konci!

 

Stavební úpravy ulice Žižkovy v Příboře vstupují do své finální fáze. Město Příbor v souladu se smluvními podmínkami potvrzuje, že rozsáhlá rekonstrukce jedné z malebných historických uliček se dokončuje a ulice bude brzy opět plně přístupná pro veřejnost.

Práce na projektu, který je součástí dlouhodobé obnovy uliček v historickém centru města, byly zahájeny v červnu letošního roku. Zhotovitel, společnost SPO spol. s r.o., dodržuje stanovený předpokládaný termín dokončení, který je stanoven na konec října 2025.

 

✨ Co se právě dokončuje?

 

Právě v těchto dnech probíhají poslední dokončovací práce, zejména pokládka finálních vrstev dlažby. Ulice Žižkova i navazující chodníčky získávají svůj historický vzhled díky:

  • Valounové dlažbě: Na plochu přibližně 1 100 m² je pokládána štětová valounová (oblázková) dlažba, která je pro staré příborské uličky typická.

  • Pískovcovým obrubníkům: Instalace 400 metrů pískovcových obrubníků definuje novou podobu komunikace a přispívá k lepšímu odvodnění.

Cílem úprav, které si vyžádaly náklady ve výši 5,3 milionu Kč včetně DPH z rozpočtu města, je zlepšení technického stavu a zvýšení estetické hodnoty této části historického centra.

 

🔜 Očekávané otevření

 

Po dokončení Žižkovy ulice zbývá z komplexního projektu úprav historických uliček už jen poslední etapa – rekonstrukce spojovací uličky V Kopci – Žižkova.

Tatraplan: Vůz, který dostal jméno po Plánu, ale utrpěl kvůli intrikám

 

🚗 Tatra 600 Tatraplan: Vůz, který dostal jméno po Plánu, ale utrpěl kvůli intrikám

 

Tatra 600, známější pod názvem Tatraplan, je jedním z nejikoničtějších a technicky nejpokrokovějších poválečných automobilů z Československa. Vůz s proudnicovou karoserií a motorem uloženým vzadu se hrdě zařadil do řady aerodynamických tatrovek, kterou započal už legendární typ T77.

 

Tatra plan Kopřivnice

🌟 Odkud se vzalo jméno „Tatraplan“?

 

Největší zajímavostí, a zároveň i trochu kuriozitou, je původ jména. Zatímco by se dalo očekávat, že název odkazuje na aerodynamiku a rychlost (jako "aeroplán"), skutečnost je pro éru komunismu typičtější.

Vůz dostal své jméno na počest Dvouletého hospodářského plánu (1947–1948). Vláda tehdy rozhodla, že automobil se bude jmenovat Tatraplan (Tatra + plán), čímž propojila technický úspěch s politickým cílem. Původní interní označení vozu přitom bylo T 107.

 

💔 Smutný osud automobilu, který předběhl dobu

 

Tatraplan se vyráběl v Kopřivnici jen krátce, od roku 1947 do roku 1952, a jeho konec byl dán politickým rozhodnutím, které dodnes vyvolává hořkost.

  • Pokyn shora: Tehdejší centrální plánování (a politická garnitura) rozhodlo, že se má kopřivnická Tatra soustředit výhradně na výrobu těžkých nákladních vozů pro průmysl a armádu.

  • Přesun do Mladé Boleslavi: Namísto ukončení produkce osobních vozů byl v roce 1951 vydán absurdní příkaz: přesunout výrobu Tatraplanu do AZNP Mladá Boleslav (tehdejší výrobce vozů Škoda).

  • Konec pod cizí střechou: V Mladé Boleslavi, u konkurenční značky, která z pochopitelných důvodů k Tatraplanu nechovala sympatie, kvalita výroby rapidně klesla. To vedlo k brzkému a definitivnímu ukončení produkce Tatraplanu v roce 1952, čímž skončila éra velkých osobních vozů Tatra na celých pět let (než se v utajení začala vyvíjet Tatra 603).

Tato epizoda je zajímavá z historického pohledu, protože ukazuje, jak mohla politická rozhodnutí negativně ovlivnit osud technicky vynikajícího a pokrokového vozu, který byl ceněn i v zahraničí.


 

TATRAPLAN Kopřivnice

 

Další zajímavé detaily o Tatraplanu:

 

  • Plochý motor (Boxer): Tatraplan měl vzadu vzduchem chlazený plochý čtyřválec (boxer), který byl mnohem menší než osmiválce jeho předchůdců (T77/T87), ale i tak dokázal vůz rozjet až na .

  • První s velkým šípovým sklem: Byl jedním z prvních sériově vyráběných vozů s velkým šípovým čelním sklem bez středního sloupku, což zlepšovalo výhled a přispívalo k čistému aerodynamickému designu.

  • Prototypy: Vznikly i velmi málo známé speciální verze, jako například Tatraplan Diesel (pouze 3 zkušební kusy) a sportovní verze T601 Monte Carlo s hliníkovou karoserií.

Tatraplan tak zůstává symbolem technické zdatnosti československých inženýrů a zároveň připomínkou komplikovaného období naší historie.

 

Foto: Jiří Jurečka a archiv TATRA